Hmmmm-m

Omlouvám se za přerušení - opět, ale tak nějak jsem zklouzla do deprese. Že moje povídky stojí za houby jsem věděla vždycky... Ale poslední dobou mám pocit, že je to ještě horší, pořád mám myšlenky typu Jak jsem to sakra vůbec mohla napsat?! Navíc mám teď poslední týden ve škole a je docela makačka si u všech učitelů vyjednat ucházející známky :P Asi budu ráda, když nepropadnu... Co se týče rodinných vztahů, tak to taky není zrovna idilka. A navíc se nějak moc poddávám melancholickým vzpomínkám - aneb jak bych chtěla vrátit čas.  Na tenhle popud taky začala vznikat povídka , kterou jsem zatím pracovně nazvala "Strach z doteků", jde to pomalu, ale od srdce... A myslím, že by se to mohlo líbit, je to tak nějak realističtější než moje obvyklé povídky. Možná je to tím, že jsem teď četla Černobílý svět a jeho poračování Monochroní svět do miraelli, je to fakt boží, takže neváhejte a čtěte :D Už se těším na Spektrální...  Tímto jsem asi splnila všechny body ze svého pomyslného seznamu a jdu se šprtat. *utírá si jedinou slzu, která jí skanula po tváři a jemně popotáhne nosem*

Jass

Mlžná šermířka

Tenhle obrázek už vám sem chci dát dlouho, ale nesmím předbíhat, to co napíšu, že... Pokud je někdo tak pošetilý a myslí si, že jsem to kreslila já, tak... ne :D O téhle kreslířce, už jsem tu básnila tolikrát, že už bych se opakovala...
Asi všem došlo, že je to Ameyuri Ringo, a že obrázek patří k první kapitole z Kiri... Zobrazuje Ameyuri z doby, kdy se stala jednou z sedmi mlžných šermířů.

Jass

Dcera svého otce

Je tu další kapitola Život si nevybereš. První kapitola  z Kiri, takže: Sláva! Ano, člověk se musí umět sám pochválit. Pokud by to někomu nedošlo (Všem... :D) tak je to o Ameyuri Ringo. Není to nic moc... ale, alespoň něco, ne? :D

Narodila jsem se.

Položil mě do železné kolébky.

A já neplakala

*

Je mi rok.

Hrála jsem si s dřevěným mečem.

Dal mi skutečný.

*

Jsou mi dva.

Uměla jsem chodit.

Donutil mě běhat.

*

Jsou mi tři.

Chci dívčí šaty.

Dostanu drátěnou košili.

*

Jsou mi čtyři. Otec mě odveze daleko od domu.

„Jestli se nedokážeš vrátit, nejsi moje dcera.“

A já se vracím.

*

Je mi pět. Dá mi do rukou slepici.

„Jestli ji nedokážeš zabít, nejsi moje dcera.“

Zlomím jí vaz.

*

Je mi šest. Podá mi luk.

„Jestli netrefíš tamto jablko, nejsi moje dcera.“

Šíp prorazí jádřinec.

*

Je mi sedm. Dostanu meč.

„Poraz ho, jinak nejsi moje dcera.“

Když zakopne, vrazím mu nůž do zad.

*

Je mi osm. Nic.

„Zlom si ruku, ať se naučíš snášet bolest, jinak nejsi moje dcera.“

Dám ji do dveří a bouchnu. Slyším jak se kosti drtí.

*

Je mi devět. Hodí mi sekeru.

„Do večera pokácej dvacet stromů, jinak nejsi moje dcera.“

Domů se vracím se zkrvavenými dlaněmi.

*

Je mi deset.

„Chytni toho zloděje, co nás vykradl, živého.“

Ještě dlouho slyším jeho křik.

*

Je mi jedenáct. Mečem mi usekne vlasy.

„Lpění na kráse je špatné.“

A já mlčím.

*

Je mi dvanáct. Dá mi do ruky pohár.

„Vypij to.“

Trvá mi měsíc, než se zotavím.

*

Je mi třináct. Ukáže na skupinu mužů.

„Přemoz je.“

Krev teče proudem.

*

Je mi čtrnáct.

„Znič co je ti nejdražší.“

A já ho zabíjím.

*

Je mi patnáct. Jsem sama.

Pes bez svého pána.

Možná si nezasloužím být jeho dcera.

*

Je mi šestnáct. Jsem jednou ze sedmi mlžných rytířů.

„Zabij je,“ říká můj pán v masce.

A já poslouchám.

Jass