Slíbila jsem, že napíšu něco jiného, než SasuHina, a já své sliby plním, takže dneska je to SasuTen, povídek na ně je málo, protože v anime se skoro neznají, ale je to pravda? Možná je to všechno jinak. Tentokrát můžete čekat romantiku a onen strašný akt (XD). Podle mě to není moc dobře napsané, měla bych si to po sobě přečíst víckrát (četla jsem to třikrát...), ale jsem unavená, takže se na to vybodnu... Obrázky jsou z deviantartu...
Tenten se mi líbila, už když jsme byli děti, bydlela spolu s rodiči
kousek od Uchiha čtvrti, a protože u nás nebyla žádná dětská hřiště, hráli jsme
si na tom stejném. Byla jiná než holky, které kolem mě už tenkrát pobíhali,
nesnažila se mě nějak zaujmout, byla obyčejná, normální a já si to na ní
zamiloval. Přes to jsem se s ní moc nebavil, tiše jsme vedle sebe budovali
hrady z písku, občas jsme něco řekli, tedy, hlavně ona, já byl vždycky
spíš tišší typ.
_
Odešla na akademii o rok dřív než já, a já jsem osaměl, do
teď jsem si neuvědomil, jak moc mi na její přítomnosti záleží. Přestal jsem
chodit na hřiště, bylo tam příliš mnoho vzpomínek na ni. Začal jsem trénovat a
postupně se z toho začala stávat posedlost, chtěl jsem být lepší a Itachi,
lepší než starší Tenten.
_
Začal jsem chodit na akademii a začal ji vídat na chodbách,
vždy jsem nadzvedl koutky v náznaku úsměvu a ona nadšeně mávala. Občas
jsem si s ní povídal a ona se vždycky tak usmívala, s těmi dvěma
drdůlky mi trochu připomínala medvídka pandu.
_
Můj bratr… Itachi, jak jsi to mohl udělat? Proč? Co se s tebou
stalo? Nechápu to, vůbec nic nechápu, jsi přece můj starší bratr! Stojím na
hlavní ulici v Uchiha čtvrti. „Uchiha nikdy nebrečí!“ ozve se mi v hlavě,
ale mě už to nezajímá, proč by taky mělo? Žádný jiný Uchiha, co by mě mohl
vidět, tu není. Přes slzy už nic nevidím, když tu se kolem mne obtočí něčí
ruce, je to Tenten. Vím, že bych měl přestat plakat, ale já nemůžu. Přitiskne
mě k sobě. Její dotek působí jako anestetikum, za chvíli se uklidním.
„Vidíš, tak je to mnohem lepší,“ usměje se a vlepí mi
polibek na rty.
Jen na ní přihlouple zírám, ale ona už skáče ulicí pryč.
Přejedu si prstem po rtech a přihlouple se usměju.
_
Na chodbě se na sebe usmíváme jako dřív, nevím co říct a ona
se o tom, co se stalo, už nezmiňuje. Uběhl už nějaký čas a jsou tu vánoce.
Jmelí se musím za každou cenu vyhýbat, jestli mě pod některým zastihne Sakura nebo
Ino… polknu. Ale jednu bych pod jmelím potkat chtěl, vzpomenu si na svoji pandu.
Z Akademie se stala překážková dráha. Pravidlo jedna,
za žádnou cenu se nedostat pod jmelí. Pravidlo dvě, pokud pod ním stojí pandí
dívka, pravidlo jedna neplatí. Po dlouhém intrikovaní se s ní pod jedno
jmelí dostanu. Tentokrát jí nedovolím mě tak odbít, chytnu ji za bradu a
neohrabaně ji políbím, je to zvláštní pocit a Tenten se nebrání. Oddálím své
rty od jejích a dodám si odvahy.
„Mám tě rád, Tenten.“
„Já tebe taky, hlupáčku.“
_
Vždycky, když za mnou holky dolézají, mám chuť na ně křičet:
Ale já už dívku mám! Ale nemůžu, nechci, aby Tenten něco udělali, a tak mlčím.
_
Oba dva začínáme chodit na mise, Tenten o rok dříve než já.
Jsem v týmu se Sakurou, což znamená, že musíme zvýšit obezřetnost. Bolí
to. Chtěl bych s ní být venku, psát úkoly, sledovat západ slunce, místo
toho předstíráme, že se téměř neznáme. Miluju ji.
_
Bylo to těžké rozhodnutí, a rozhodně ne správné, ale udělám
to, už vím, že ano. Jen se s ní chci rozloučit. Tentokrát je to ona, kdo
pláče a já ten, kdo ji utišuje polibkem. Nedokážu jí dát uspokojivou odpověď,
kdy se vrátím a jestli se vůbec vrátím. Naposledy ji líbu na rty a nechávám ji
tam stát, samotnou, opuštěnou. Trhá mi to srdce.
_
„Tenten, jsi si jistá, že tohle chceš, já ti nemůžu nic
slíbit, ne teď, já-“
„Tentokrát tě nenechám odejít tak snadno, Sasuke já tě
miluju, celou tu dobu co jsi byl pryč, pořád jsem tě milovala. Chci tebe,
nikoho jiného. Než mi zase zmizíš, chci, abys to udělal. Když si odcházel, byly
jsme ještě děti, ale teď… udělej ze mě ženu, Sasuke. Třeba tě to ke mně přivede
zpátky.“
Srdce se mi při jejích slovech láme, miloval jsem ji celou
tu dobu, ale část mě doufala, že zapomněla, měla by to beze mě lehčí. „Ten, já
jen-“
„Nebo už mě nemiluješ? Zapomněl jsi na mě?“
„Na tebe? Nikdy.“
„Tak to udělej. Jen jednou, teď. A pak, už po tobě nebudu
nic žádat.“
„Víš, že bych ti splnil jakékoli přání, jen jsem chtěl
vědět, jestli vážně-“
„Sasuke, ani trochu ses nezměnil.“ Přejde ke mně a políbí
mě.
Úplně jsem zapomněl na chuť jejích úst. Možná je to tím, jak
dlouho jsem ji neviděl, ale mám pocit, že tak jako teď mě nikdy nelíbala.
Vklouznu rukama pod lem trička, podrážděně mi vydechne do rtů, rychle rozepne
knoflíky a stáhne si ho, přitom mě stále líbe. Moje košile rychle následuje
její tričko. Povalím ji na postel, pokusí se mi stáhnout kalhoty, ale chytnu ji
za zápěstí.
„Nevíš, jak dlouho jsem o tomhle okamžiku snil, nenechám tě
to uspěchat.“
Políbím ji na krk. Vyhrnu jí tílko, má krásné břicho,
vlastně je celá krásná. Vtisknu tam jen jeden polibek a stáhnu jí kalhoty. Po
krátkém zaváhání i sobě. Znovu si na ni lehnu a ona mě obejme nohama. Intenzita
polibků se stupňuje, přesouvám se na čelist, krk.
Prudkým pohybem jí stáhnu
košilku. Chvíli se jen koukám, proč musíš být tak dokonalá, Tenten? Skloním se
k ní a začnu opisovat kružnici kolem jedné její bradavky, cítím, jak pod
mým jazykem ještě víc tvrdne. Přejedu jí rukou po kalhotkách. Tlumeně zasténá.
Zaháknu prsty za gumičky a stáhnu jí je. Přestanu jí škádlit a vezmu její ňadro
do úst, o to druhé se stará moje ruka. Znovu to tlumené zasténání. Zvednu k ní
oči a zjistím, že se kousá do rtu, tlumí v sobě vzdechy.
„Ten, nedrž to v sobě. Jediný, kdo tě uslyší, jsem já a
já to chci slyšet.“
Skloním se zpátky k jejímu ňadru, druhou rukou jí sjedu
ke vchodu. Pomalu do ní vsunu malíček. Tentokrát už svůj sten nedusí. Je tak
těsná, bude jí to bolet. Po chvíli opatrně přidávám druhý.
„Sasuke! Prosím!“
„Ještě malou chvíli.“ Třetí už je taky uvnitř, tohle bude
muset stačit.
Stáhnu si boxerky a znovu si jí lehnu mezi nohy, podívám se
jí do očí, musím se zasmát, když je protočí v sloup. Kousek ho do ní zasunu, v očích
se jí objeví záblesk bolesti, stisknu jí rameno, směr pohledu neměním a posunu
se o další kousek. Chci jí od toho ochránit, ale vím, že tohle musí zvládnout
sama, už zažila horší bolest, vím, že to zvládne. Konečně jsem v ní celý,
začnu se hýbat, nejdřív pomalu, když vidím, že už si zvykla, zrychlím. Mám
pocit, že se mi to jen zdá, že mě nemůže chtít, jestli je to sen, tak je
rozhodně moc krásný. Je mi tak blízko, nejenom fyzicky, ale i duševně, jako by
byla mou součástí. Jsme jeden organismus, jedna bytost, jedna mysl. Tohle
nemůže být sen, protože něco takového bych si vysnít nedokázal. A pak se ta
mysl rozpadne.
Chvíli jen ležím a užívám si její blízkost, ale vím, že je
čas jít. Natáhnu ruku k jejím drdůlkům a rozpustím je. Moje pandí dívka je
pryč. „Teď už jsi žena.“ Smutně se na ní podívám, obléknu se a odcházím, ve
dveřích se zarazím a otočím se na ni, chci ji ještě jednou vidět. Po tváři jí
stéká jediná slza.
„Pokud to jen trochu půjde, vrátím se, miluju tě, ale teď
musím jít.“ Opustím jeden z mých lesních úkrytů a vydám se na cestu.
_
Od té doby na tebe čekám, ale ty stále nikde, přesto věřím,
žes na mě nezapomněl, ani na slib, který si mi dal. Vrať se, čekám tu na tebe.
Podívám se na uzlíček ve svých rukou. Čekáme tu na tebe.
Jass
