Láska vs. Pomsta (KimiSasu, NejiTen) 3/3

Byla to jeho partnerka z týmu, kamarádka, rozhodně nic jiného, tak proč z ní, od té chvíle co ji viděl v těch šatech, nemohl spustit oči. Špagetová ramínka, hluboký výstřih a rozparek do půlky stehna a to nemluvím o vykrojení na zádech, jak mi tohle sakra mohla Kimi udělat?! Zhluboka se nadechnu, teď je řada na nás, abychom se přidali k tanci. Nabídnu jí rámě a vedu na taneční parket, koukám se do těch čokoládově hnědých očí, protože odtud bych mohl mít docela pěkný výhled i na jiné části těla a to by nebylo… Bylo by to zvrhlé, tak! Tanec končí a já ji odvádím z parketu. „Nemáš žízeň?“

„Docela jo,“ usměje se.

Vezmu si skleničku vína, ona taky. Ťukneme si a za chvíli je v nás. „Hmmm, je dobré,“ prohlásím a sáhnu po další skleničce. Jestli se nechci zhroutit, budu to potřebovat. Čeká se ode mě, že se budu držet v přítomnosti družičky a to střízlivý nezvládnu.

Tančíme, pijeme, tančíme a pijeme. Zábrany začínají opadávat, najednou zjistím, že tisknu Tenten ke zdi a divoce ji líbu. Nezdá se, že by jí to vadilo. Vjedu jí rukou do rozparku, ale pak se zarazím. „Sakra, tady nemůžeme…“

Vrávoráme po chodbě, otevřu nějaké dveře, záchodky, zase je zavřu. Zkusím další, ložnice, sakra, už je zabraná, Naruto s Hinatou se zřejmě opili dřív než mi. V rámci možností potichu zavřu. Další dveře, ložnice, prázdná ložnice, miluju tě Sasuke. Vtáhnu Tenten dovnitř a poučen z Naruta a Hinaty zamknu dveře. Podívám se na Tenten, dneska rozhodně nebudu spát. Přitáhnu ji k sobě a znova ji líbám, jedna moje ruka opět zabloudí do rozparku, druhá ji zbavuje drdůlků, gumičky už jsou pryč, má tak dlouhé vlasy, zabořím do nich ruku, jsou jako hedvábí. Objímá mě kolem krku, tiskne se ke mně celým tělem, klopýtáme k posteli, svalíme se na ni. Skopnu boty a pak upřu pozornost k těm jejím, po chvíli zápolení jsou dole. Má krásné dlouhé štíhlé nohy, proč jsem si toho nikdy dřív nevšiml? Asi se už koukám moc dlouho, protože Tenten dojde trpělivost, podepře se rukou a za kravatu si mě přitáhne zpátky k sobě. Stáhne mi sako. Shrnu jí ramínko šatů, líbu ji na krku, má tak hebkou kůži. Pod košilí cítím její studené ruce. Polibek na klíční kost a další těsně vedle, stahuji ramínko níž a níž, polibky sleduji jeho trasu. Přejedu rty po dekoltu a zapracuji na druhém ramínku. Kdy mi zvládla rozepnout všechny ty knoflíčky? Sjedu rukama dolů a hrnu šaty nahoru, kolena, stehna, cože ona má i červené kalhotky? Břicho, bez podprsenky? Samé překvapení, tak trochu jsem si myslel, že má podprsenku bez ramínek, ale já asi nemyslel. Už jsem bez košile, jak to jenom dělá? Stáhnu jí šaty přes hlavu. Nádherná, neumím to říct jinak. Znovu ji líbu, je to jako droga, nikdy jsem nic takového necítil, mám pocit, že nikdy nebudu mít dost. Zasténá. Přesunu pozornost k jejím ňadrům, jsou stejná jako ona, dokonalá. Vrcholky už má ztvrdlé, jako dva pupeny, chvíli je škádlím a pak jedno vezmu do pusy, druhému se věnuje moje ruka. Chvíli odolává, ale pak mi obě její ruce zajedou do vlasů a přitiskne si mě blíž. Pousměju se, netrpělivá, jako vždy. Sténá a pak si mě přitáhne zpátky ke rtům, políbí mě, divoce, jako kdybych jí mohl kdy něco odmítnout. Rukama mi sjede k poklopci, já mám ještě kalhoty? Jednou rukou držím její hlavu v příhodném úhlu, zatímco tou druhou ji třu přes kalhotky, jsou úplně promočené, už jen z představy toho, jak je kvůli mně celá vlhká, jí zasténám do rtů. Zaháknu palec za gumičku, chci to pryč, všechno to chci pryč. Sakra, budu potřebovat obě ruce, za chvíli jsou dole. Moje kalhoty jsou taky pryč, opravdu je to kouzelnice. Odlepím se od jejích rtů a sypu cestičku polibků dolů, krk, ňadra, břicho. Přejdu na vnitřní stranu stehna, chvíli ji mučím a pak ji tam políbím, na souhlas se prohne v zádech, pokračuju, dál, hlouběji, svíjí se pode mnou.

„Víc!“

Zasměju se a pokračuju dál, jenom trpělivost.

„Neji! Prosím!“

„Když tak pěkně prosíš.“ Ona a o něco prosit mě, to je výjimečná událost. Stáhnu si boxerky a lehnu si zpět mezi její nohy, kouká se na mě zamlženýma očima. Upřu na ni tázavý pohled a ona kývne. Koukám se jí do očí, kousek do ní vniknu, sykne, ale pohledem neuhne. Přejíždím jí rukou po rameni, ještě kousek a pak další, chvíli počkám. Usměje se na mě. Kousek se v ní pohnu, znovu a pak trochu víc. Pomalu přidávám na rychlosti, zasténá. Rychleji. Zjistím, že se koušu do jazyka, přestanu a sténám spolu s ní. Zaryje mi nehty do zad. Další příraz. Vyklene se proti mně. Jde mi naproti. Vykřikne a ochabne. Ještě pár přírazů a svalím se na ní. Pevně ji obejmu.  Za chvíli mi zhluboka oddechuje do ucha, spí. Přetáhnu přes nás deku a taky usnu.

*

Konečně se nám podařilo utéct, mám chuť ji zatáhnout do některé z těch ložnic, ale ovládnu se, podle tradice ji musím přenést přes práh domu. Nasedneme do připraveného auta, od řidiče nás dělí kouřové sklo. Posadím si ji na klín, líbu ji na rty, obličej, klíční kosti, na tetování mezi nimi i na ňadra, ruce už mám dávno pod sukní, ale nechci zajít dál, ne v autě, už abychom tam byli, začínám ztrácet kontrolu. Jako by mi řidič četl myšlenky, „jsme tady.“

Otevřu dveře auta, je mi jedno co si kdo bude myslet, stejně nás pravděpodobně, díky absenci sousedů, nikdo neuvidí, zvednu ji do náručí a vystřelím z auta, slyším řidičův smích, ale je mi to jedno. Rozrazím dveře a zase je za sebou kopnutím zabouchnu. Běžím k ložnici a položím ji na postel.

„Víš, tyhle šaty ve mně probouzí neskutečně chlípné myšlenky.“

„To byl taky účel,“ zhluboka se nadechne, což má za následek že se jí poprsí ještě víc nadme.

„Přestaň mě dráždit.“

„Tak tam přestaň tak zírat a pojď ke mně.“

Chvíli zvažuju kousavou odpověď, ale vlastně nic jiného nechci, a tak jdu. Chutná lépe, než kdykoli před tím.

*

Cizí pokoj, panebože, co jsem to v noci zase vyváděla. Nevypadá nijak zvláštně, vlastně spíš jako někde v hotelu, neosobní. Uvědomím si něčí ruku přehozenou přes mé rameno, svírá moje ňadro. Něčí postava, přitisknutá na moje záda. Je to horší, než jsem si myslela. A to okno, bojím se podívat, kdo za mnou leží. Kimi se Sasukem měli včera svatbu, jistě. Pak tanec s Nejim a potom jsme pili, no jistě, z toho mám tu hroznou bolest hlavy a potom zase tanec. Tancovala jsem i s někým jiným? Nepamatuju se. Třeba to je Neji, to by pak nebyla tak špatná zpráva, ovšem, pokud nemá stejné okno, jako já. Otočím se mu v náručí (je to on, zajásám v duchu!), pořád spí. Má hezkou tvář, jemnou, ale přesto jasně mužskou. Na čele zelený znak, přesto, že vím, co znamená, se mi svým způsobem líbí, jistě, že by Nejimu bylo líp bez něj, ale tak nějak k němu patří. Zavrtí se a přitiskne si mě blíž k sobě. Zabořím mu tvář do krku, tak hezky voní. Zatracené okno, pořád nic. Malý polibek na krk, chuť jeho kůže, vím, že jsem ji už cítila, polibek na chodbě, jistě. Šli jsme na záchod a najednou mě přirazil ke zdi a líbal, ale jak jsme se dostali sem? Asi je to jedno, nezáleží na tom. Malé pohlazení na zádech, podívám se mu do očí, je vzhůru. Ty zvláštní oči klanu Hyuuga, bezbarvé a přesto, jako by v nich hrál milion barev, nechápu to, jsou děsivé, ale svým způsobem nádherné. Věnuji mu malý polibek na rty.

Spokojeně se usměje, „takovéhle buzení bych si nechal líbit.“ Protáhne se jako kočka, ale pořád mě svírá v náručí.

„Pamatuješ si minulou noc?“

„Hmmm, je nezapomenutelná.“ Další polibek.

„Mám naprosté okno, poslední, na co si dokážu vzpomenout je ten polibek na chodbě.“

Zamyšleně se na mě podívá, pak se mu v očích objeví šibalské plamínky. „V tom případě není zbytí, myslím, že ti to budu muset připomenout. Převalí se na mě.

„Ale-“

Nekompromisně mě umlčí polibkem a já se ani nechci bránit.

*

Probudí mě nebývalá vůně, trochu se zavrtím a hmátnu po Sasukem, ale nahmatám jen studené místo, se vzteklým zabručením se přetočím na záda. Koukám do bílého stropu. Včera to bylo neuvěřitelné, ne že by předtím nebylo, ale včera a vlastně potažmo i dneska to bylo jiné. Hezky jiné. Zavrtím se, bez Sasukeho je tu zima, ale nechce se mi vylézat, pod peřinou je pořád větší teplo. Sbírám střípky odhodlání, vstanu a půjdu za ním a třeba ještě na chvíli přijde, je mi zima. Tak teď. Ani se nehnu. Dobrá, dobrá, tak teď. Pohnu prsty na nohou. Zrovna sbírám energii na další pokus, když se dveře otevřou a Sasuke přinese talíř plný vaflí. Překvapením pootevřu pusu, on vaří? Tvář mu rozjasní úsměv, když zjistí, že už jsem vzhůru.

„Musíš teď jíst za dva, jestli zbyde nějaký drobeček, tak se urazím,“ drobný motýlí polibek na rty.

Chytnu ho za ruku a přitáhnu ho k sobě, „pojď sem, je mi zima,“ zamumlám a donutím ho vlézt k sobě pod peřinu. Omotá kolem mě ruce a já mu přitisknu hlavu na hrudník, hned je mi tepleji.

Společně spořádáme všechny vafle, jsou moc dobré, řeknu to i nahlas.

„Máš šlehačku na nose,“ olízne mi ji. Pousměje se, má něco za lubem a mám takový dojem, že to něco se mi bude líbit.

Převalí mě pod sebe v ruce tubu šlehačky. Vymáčkne mi ji ještě trochu na nos.

„Je to roztomilé,“ prohlásí.

Kreslí si, nejdřív po obličeji, potom i níž. Klíční kosti a ňadra, tahle oblast ho zřejmě fascinuje nejvíc.

„Bude tě bolet břicho,“ vydechnu.

„Aspoň už ti není zima, ne?“

„To rozhodně ne,“ už se nebráním.

*

Když se odtamtud vyhrabeme, je už dávno po poledni. Paměť jsem si rozhodně osvěžila, řekla bych až v nadměrném množství. Ne, že bych si stěžovala. Držíme se za ruce, můj sen se vyplnil.

*

Zvažuji Hinatinu nabídku, možná je lepší to nevědět, ale chci mít jistotu a pokud něco není v pořádku, chci to vědět předem. „Ano, udělej to.“

Hinata jen přikývne. „Byakugan!“ upře své bledé oči na moje zvětšující se bříško.

Překvapeně vydechne a pak se jí ústa rozšíří do úsměvu.

„Co? Vidíš něco?“

„Jsou to dvojčata, naprosto zdravá dvojčata.“

*

„Tenten, víš, já… nechtěla bys bydlet se mnou? Chtěl jsem si pronajmout malý byt, ale nechci v něm bydlet sám.

Skočím mu kolem krku. „To víš, že chci.“

Silné paže se kolem mě omotají, bezpečí, tohle je bezpečí.

*

„Jedno už je venku!“ ozve se Ino.

„To ještě není konec?“

„Jen klid, miláčku, to zvládneme.“ Po prudkém stisknutí ruky jeho manželkou, už si není tak jistý.

*

„Chlapec a děvče, už jste vybrali jména?“

„Kaeda a Kazushi.“

„To jsou krásná jména.“

„Taky si myslím, Ino,“ poprvé se na ni doopravdy usměju.

Váhavě úsměv oplatí.

*

Udělal jsem to! Požádal jsem ji o ruku. Miluju ji. Vím to už dlouho, ale teď, přišlo mi, že je ta správná chvíle. Já se budu ženit! Ta představa je neuvěřitelná, ale vůbec ne nepříjemná, musím to říct Hinatě a Kimi… A Sasukemu, a- všem!

*

Dvě téměř stejné děti, hrající si na zahradě. Obě s tmavě šedými vlasy a černýma očima, někomu by mohli připadat hrůzostrašné, mě přijdou krásné. Ty nejkrásnější. Nemůžu uvěřit, že jsem opravdu dosáhla toho šťastného konce. Dřív jsem si myslela, že být Orochimarovým tělem je to štěstí, které potřebuju, ale teď vím, že to tak není, tohle je to, co jsem vždycky potřebovala. Zdravé děti, milující manžel, spousta přátel Hinata, Naruto, Neji s Tenten, Kakashi-sensei a poslední dobou i Ino, miluje ty dva malé skoro stejně, jako já. Jsem znovu těhotná, Sasuke si z toho dělá legraci, říká, že musíme mít co nejvíc dětí, aby oba naše klany zůstaly zachovány, ale já vím, že jen o tohle už mu dávno nejde

(Ero-)Jass

Láska vs. Pomsta 2/3 (KimiSasu, NejiTen)

„Kam míříme?“

„Já nevím,“ a najednou stojíme před branou Konohy. Zarazím se, můžu po tom všem pořád dovnitř? „Dobrá, zkusíme to tady, ale nezaručuju, že mě ty lidi tady neukamenujou.“ Jdu směrem k bráně. „Kotetsu, Izumo, chci se vrátit,“ skloním hlavu, chci, aby věděli, že jsem nepřišel bojovat.

„To ti to teda trvalo!“ prohlásí Kotetsu.

„Jdi za Tsunade, my seženeme Naruta,“ dodá Izuma.

„A zavři tu pusu, nepotřebujeme vidět tvůj perfektní chrup.“

A sakra, rychle zavřu pusu.

„A kdo je ta kočka?“ Ukáže Izuma na Kimi.

„To je Kimi,“ odpovím jednoduše a rychlým krokem jdu, s Kimi pořád v náručí,  za Tsunade.

*

Po dlouhém rozhovoru s Tsunade, nám dovolila zůstat. Uchiha čtvrť byla stejně prázdná a místa k bydlení dost. V tu chvíli se vřítil dovnitř Naruto a skočil mi kolem krku.

„Já věděl, že nejsi takovej kretén, abys zůstal u Orochimara moc dlouho.“

Musím se usmát, „Jak bych tam mohl zůstat bez vás, brácho.“ V tu chvíli mám pocit, že Narutovi vypadnou oči z důlků.

„Takže vážně zůstaneš?“

„Jistě.“

„A kdy se budete brát?“

„C-cože?“ trochu mě jeho dotaz zaskočí.

„No, ty a ta kočka vedle tebe.“

Podívám se na Kimi, „Víš, mi jsme tak daleko nikdy neuvažovali.“

Kimi mi stiskne ruku, s porozuměním se na sebe koukáme, „Takže co nejdřív.“

„Co bys Naruto řekl na pozici kmotra?“

„C-cože?“ Dostat Naruta dvakrát v tak krátkém čase, asi jsem se dost zlepšil.

„Kmotr, víš, to je ten člověk co-“

„Já vím co je to kmotr, dattebayo. Takže vy budete mít dítě?“

„Jo,“ v tu chvíli si uvědomím, že se přihlouple křením a sakra, moje prestiž asi rychle klesne.

„V tom případě budu kmotr rád, dattebayo!“ prohlásí Naruto vážně, i když tím dattebayo na konci to dost shodil.

„Tak jestli už jste skončili, tak vypadněte z mé kanceláře, ať se můžu op-, ať můžu začít něco dělat.“

„Pojďte, zajdeme na rámen, zvu vás.“

„Taková nabídka se od tebe nedá odmítnout, Naruto.“

Cestou potkáme Hinatu, Naruto ji pozdraví, ale nic víc, sakra, to se pořád ještě nerozhoupala? Šibalsky se pousměju. „Ahoj, Hinata-chan, nechceš s námi jít na rámen? Naruto nás zve,“ a aniž bych čekal na odpověď, postrkuju ji mezi nás, jen doufám, že se její city mezitím nezměnily.

Jídlo probíhá ve veselém duchu, někdy v půlce si Naruta odtáhnu stranou, „je čas ti otevřít oči, troubo, copak sis ještě pořád nevšiml, že je do tebe Hinata-chan zamilovaná?“

„Co? Dattebayo?“ Ha, tři jedna pro mě.

„Takže nevšiml, teď už to víš, tak se podle toho začni chovat. Jestli to neopětuješ, tak jí to prostě řekni, ale ona je do tebe zamilovaná snad už od školky, baka“

Vrátíme se k ostatním.

Po jídle doprovází Naruto Hinatu domů, tak přeci jenom si to vzal k srdci.

*

Jsme u něj v domě, je obrovský, starý a kupodivu je i vybavený, vypadá překvapeně, taky to nečekal. No co, to mi rozhodně nevadí.

„Jsem unavená, jdu si lehnout.“

„Jdu s tebou.“ Zvedne mě a odnese do postele, na protesty už jsem moc unavená, zbaví nás přebytečného oblečení a přetáhne přes nás deku.

Zavrtám se mu nosem do krku, za chvíli už spím.

*

Dost jsem se s Hinatou spřátelila, chvíli po našem příjezdu začala chodit s Narutem, takže jsme se dost vídali. Seznámila jsem se i s Tenten, mám ji moc ráda. Po dlouhém naléhání prozradila, že je zamilovaná do Nejiho, možná bych si mohla trochu zahrát na dohazovačku. Sakura s Ino bohužel nevzaly příliš dobře, že jsem jim sebrala jejich Sasíčka, takže možná později. I když nevypadají moc mile, ale člověk by neměl nikoho soudit podle prvního dojmu.

Vybírali jsme s holkama svatební šaty, trvalo nám to dlouho, ale potom jsem je uviděla a věděla jsem, že to jsou ty pravé. Prostě jsem je musela mít a taky jsem je měla. Výběr bot, šperků a dalších, podle mě naprosto zbytečných věcí, proběhl už rychleji a za chvíli jsem se mohla vrátit domů.

*

Stojím na konci uličky, je tu se mnou Naruto, jako můj svědek a Hinata jako svědkyně Kimi, uličkou přichází jediná družička s družbou. Tak teď už chápu, proč mi Kimi nechtěla ukázat šaty družiček, vlastně družičky, mírně řečeno, jsou vyzývavé. Tenten a Neji, přemýšlím, jestli tím Kimi něco sledovala, protože mi Nejiho jako družbu v podstatě vnutila, moc se s ním neznám, ale stejně nevím, koho jinýho bych měl vybrat, je mi to vlastně jedno, jde tu jen o ni a o mě vlastně taky. A pak se objeví ona, nejsem si jistý, jestli vedle ní dokážu stát až do konce obřadu, mám chuť to z ní strhat už teď, bože. Takovéhle šaty ušili k mučení ženicha. Vlasy si vyčesala nahoru, takže odkryla celý krk, červeně nalíčená, téměř stejně jako obvykle, ale tak nějak slavnostněji, tmavě rudý korzet, obepínající její hrudník, ze kterého ukazuje víc, než bych si představoval, bílá splývavá sukně do půli lýtek s červeným lemováním, boty na podpatku a kytice jakýchsi rudých lučních květin (Sasuke se nevyzná v biologii, tudíž to nemohl poznat, ale jedná se o kohoutek). Ze samotného obřadu si téměř nic nepamatuju, naprosto mi zatemnila mozek, až na ten polibek, tam to bylo ošemetné, přeci jen, soulož v kostele není zrovna vhodná a to jsem ještě pominul všechny svatební hosty. Pak přišel na řadu svatební tanec, začínal jsem já s Kimi, potom se přidal Naruto s Hinatou, a nakonec Neji s Tenten. Konečně jsem si ji mohl přitáhnout k sobě. „Opravdu byli nutné tak vyzývavé šaty?“

Nevině se na mě podívá. „Ony jsou vyzývavé?“

„Za to tě večer budu muset potrestat.“

„Proč jen mi zní vyhlídka na trest tak lákavě?“

(Ero-)Jass

Třetí část

Láska vs. Pomsta 1/3 (Kimi/Sasu)

 Už jsem vám říkala, že Pomsta vs. Láska mi zpětně připadá trochu odfláknutá, tak jsem tu s novou verzí, tu starou nesmažu, ale tahle je podle mě lepší, co si myslíte vy?

Musím se chodit koupat pozdě, nevím, proč tak zarytě nechce, aby všichni věděli, co jsem, ale je to Orochimaru-sama, pro něj bych udělala cokoli, byl tu pro mě, když tu nebyl nikdo jiný, obdivuji ho, nejvíc ze všech. Teplá voda je tak uvolňující, opřu si hlavu o okraj lázně. Uslyším kroky, sakra, ručník je moc daleko a stejně by toho moc neschoval, obinadlem se už omotat nestíhám, doufám, že je to některá z dívek, že jde do vedlejší lázně, modlím se k bohům známým i neznámým (pane bože, alláhu, Die, Jashine, Freyo, to je jedno kdo…), nikdy jsem nebyla příliš zbožná, teď se mi to vrací. Do háje. Ponořím se do lázně až po nos, sedím čelem ke dveřím, napínám pohled, kdo přijde. Uchiha Sasuke, do háje, ještě lepší, kdyby to byl kdokoli jiný, mohla bych ho poslat do háje, ale takhle? Bez šance. Nový pánův miláček, na jednu stranu, můj pán ho chce, a já chci pro něj jen to nejlepší na tu druhou, chci, aby se zajímal o mě, toho kluka bych porazila i se zavázanýma očima. Všimne si mě, ale nepozdraví a beze slova se svlékne, uhnu pohledem, ale něco mi ho k němu bez ustání přitahuje. Má pěknou postavu a - zde perverzní myšlenky raději utneme, řekněme, že Kimimaro si měřil pohledem Sasukeho nejrůznější proporce a došel k závěru, že není tak plně ošklivý – zčervenám, ještě že je ta voda teplá, bude si myslet, že je to tím horkem, ulehčeně vydechnu.

„Jsi nějaký nervózní, Kimimaro, děje se něco?“ Vleze do lázně a usadí se naproti mně.

„Ale vůbec ne.“

„Mohl bys mi podat mýdlo?“

„C-co?“

„Mýdlo, leží za tebou.“

„Oh, jistě.“

Automaticky se trošku nadzvednu a podám mu mýdlo, místo mýdla však chytne moji ruku, zkroutí mi ji a donutí si mě stoupnout, tak tohle je problém…

„Věděl jsem to,“ prohlásí neutrálně a dovolí mi se posadit.

„J-jak bys to mohl vědět?“ trochu se mi třese hlas, zkřížím si ruce na prsou.

„I když se snažíš vypadat jako kluk, vypadáš prostě jako holka, koupáš se tu pozdě večer každý den, a když jsem se před tebou svléknul, zrudla jsi, jako holka. A důvodů je víc.“

„Orochimaru-sama mě zabije.“

„A co když se to nedozví?“

„Jak by mohl, vždyť-“

„Mohlo by to být naše malé tajemství,“ přejede mi prstem po paži, to je vážně z deště pod okap. Ale není zas tak ošklivý, a i když jsem si to takhle poprvé nepředstavovala, lepší už to asi nebude… (Jsem na ni hodná, vidíte, Orochimaru ji ani neznásilnil…)

„Dobrá.“

„To sis to rozmyslela rychle.“

„Radši ty, než trest.“

„Hmmm, tak to asi nejsem na žebříčku moc vysoko, co?“ Přisune se ke mně blíž a dá mi ruku kolem ramen.

„To rozhodně ne,“ tím ale s klidným přístupem končím, protože mu ruka z mého ramene sjede k ňadru, které začne mnout, pokračuje v rozhovoru jakoby nic.

„Jsi tu už od malička a všichni, kromě Orochimara si myslí, že jsi kluk, je to tak?“

„Ano,“ zasténám.

„Měl tě Orochimaru?“

„Ne,“ nemá cenu odporovat, nechci odporovat.

„Takže jsi panna,“ konstatuje.

Už nemám sílu tvořit slova, souhlasně zasténám, silněji.

Jízlivě se ušklíbne, síla mojí reakce ho zřejmě pobavila, na rozdíl ode mě.

Přitáhne si mě na klín, jednou rukou mi stále svírá ňadro, druhou mě donutí obtočit mu nohy kolem pasu, přitisknu se k němu. Cítím ho všude, cítí mě tak, jak mě ještě nikdo necítil, vidí mě tak jak mě ještě nikdo neviděl a přes to se tváří chladně a soustředěně. Položím mu ruku na srdce, zběsile tluče, takže není tak chladný jak vypadá. Zřejmě mě za to odhalení chce potrestat, protože mě donutí trochu povolit sevření nohou a vnikne do mě prstem, to už je na mě moc, nahlas zasténám, položí mi ruku na pusu. Uvědomím si svojí hloupost, zvuky se tu rozléhají daleko. V tu chvíli si uvědomím další reakci jeho těla, která dokazuje, že není kostka ledu. Zřejmě už nechce čekat. Zvedne mě a vyleze z lázně, položí mě na tatami, kousek od lázně. Lehne si na mě a tím samým pohybem do mě vnikne, chvíli počká, abych si na něj zvykla, taková ohleduplnost mě překvapí. Začne se ve mně hýbat a moje tělo začne samo reagovat a najednou jsme jeden. Jedna bytost, jedna mysl a pak se ta mysl roztříští.

*

Před dvěma dny.

Zavolal si mě Orochimaru.

„Všiml sis na Kimimarovi něčeho zvlášního?“

„Nevím, co máš na mysli.“

„Je to dívka.“

„Trochu mi to tak připadalo, ale nečekal jsem, že opravdu…“ zahloubám se.

„Chci, abys ji svedl.“

„Cože, proč?“

„Zajímá mě jaká kombinace kekkei genkai vznikne a teď už běž.“

*

„Přijď za mnou zítra v jedenáct,“ teď už jsem opět ledově chladný.

*

Rozklepaná zaťukám na jeho dveře, otevře a vtáhne mě dovnitř.

„Příště zaťukej a rovnou vejdi, nechceš přeci, aby tě někdo viděl?“

Jen mlčky zavrtím hlavou.

„To je dobře, moc dobře,“ prohlásí, hraje si s mým zipem u krku, rozepl ho tak akorát, aby nebyli vidět bradavky a odvázal fialovou mašli. „Tak je to lepší,“ prohlásí a pak už mi nekompromisně strčí jazyk do krku. A já taju, přes to, že ho nesnáším, taju.

*

Zaťukám a rovnou vejdu dovnitř, Sasuke sedí na židli směrem ke dveřím a brousí katanu. Upře na mě pohled, pár posledních tahů a položí katanu na stůl. Pomalu ke mně přejde, potichu jako kočka. Zahákne prsty za mašli a přitáhne si mě k sobě, dívá se mi do očí a rozvazuje stuhu, vjede mi rukama pod šaty (nevím, jak jinak tomu kusu oblečení říct, ale všichni víme, co nosí Kimimoro, že?), pořád ten upřený pohled, dotýká se mě, pánovitě, ale přes to něžně. Jeho ruce se na první pohled zdají jemné, ale ve skutečnosti, jsou trochu mozolnaté, hrubé ruce na jemné kůži, vzrušuje mě to. Udržuji oční kontakt a rozvážu mu tu stejnou stuhu, jaké on už mě zbavil. Košile se mu rozevře, asi chce vyrovnat skóre, protože mi prudkým trhnutím rozevře zip až dolů, stáhne mi šaty.

„Trapný obinadlo,“ zamumlá, ale rychle mě ho zbaví. „Takhle je to mnohem lepší.“

*

Za chvíli je čas jít za Sasukem, stojím před zrcadlem, přece se kvůli němu nebudu upravovat… Pořád se dívám, pak se moje koutky zvlní škodolibým úsměvem, odvážu fialovou stuhu a nechám ji na posteli, teď můžu vyrazit.

*

„Konečně jsi tu příšernost nechala na pokoji,“ prohlásí a znovu se přisaje k mým rtům.

Bod pro Sasukeho, myslela jsem, že ho tím naštvu, ale kupodivu mi to nevadí, jsem ráda.

Ležím pod ním, teď už úplně nahá a chci ho, tak moc ho chci, co se to se mnou děje?

*

Už zase stojím před zrcadlem, koukám se do svých očí, jsou modré, nebo šedé? Vlastně nevím. Nevím nic. Toužím po Sasukem, kdy se tohle začalo dít? Já ho přeci nesnáším, tohle nechci, nechci!

*

Stuhu nechám na pokoji. Než zaklepám, rozepnu si šaty, tak, jak to vždycky dělává on, chci mu naznačit, že mám ráda, jak to dělá, že chci, aby to tak dělal a na druhou stranu je to tak nepochopitelné gesto, že ta část, která ho chce za to všechno zabít je spokojená. Zaklepu a vstoupím, než se naděju, jsem jeho náruči, chladný výraz jako vždy, musel stát vedle dveří, přitiskne mě na zeď a já cítím jeho drobný úsměv, když zjistí, že část jeho práce už je hotová. Chci rozvázat jeho stuhu, ale není tam. On mezitím rozepl celý zip, chci k němu jít blíž, ale zastaví mě a nejdřív mě zbaví obinadla. Rozevřu jeho košili a přitisknu se mu kůží na kůži, chvíli mě jen mlčky objímá.

*

Sakra, chce, abych s ní měl dítě, nesmím jí to říct, ale zároveň mám pocit, že se z toho začíná stávat něco víc. Víc než chci. Víc než potřebuju. Ale teď mám pocit, že jediné, co potřebuju je ona. Sladká Kimi, to, jak se formují její rtíky, když sténá moje jméno, to, jak kvůli mně celá zvlhne, to jak jí zčervenají líce. Všechno tohle vyvolávám já, potřebuju ji znovu cítit, je mi jedno, že je poledne, nevydržím do večera.

…

Otevřu dveře, stojí před zrcadlem jen v ručníku, to mi vyhovuje, zavřu dveře.

„Sasuke, co-“

Umlčím ji polibkem.

„Je pol-“

Líbu ji, a pak ta chvíle, kdy se přestane vzpírat, její ruce pod mou košilí, ručník, zapomenutý, shrnutý u jejích nohou. Její neobratné prsty, zápasící s kusy mého oblečení, a naléhavost, jsem rád, že nejsem jediný, kdo trpí. A pak už je pode mnou. Už existuje jen ona, její šedivé culíčky, rtíky, celá ona, pode mnou a tak krásná, nezasloužím si ji.

*

Celý den jsem tak trochu mimo, nevím, jestli se těším, nebo mám strach, chci ho vidět, chci ho cítit na sobě, ale zároveň… se bojím. Mám pocit, že chce něco víc, že chce to, co já, ale možná, to tak není.

Chci ho překvapit, vím, že jestli mě někdo takhle uvidí na chodbě, jsem nahraná, kašlu na to, chci, aby mě chtěl, tak jako nikdy. Namaluju se trochu jinak než obvykle, červené linky kolem očí, udělám je víc dívčí, přetřu si i rty, obléknu si malou červenou košilku, kterou jsem kdysi ukradla Tayuye, přehodím přes sebe župan a vlasy nechám rozpuštěné. Čas vyrazit.

Rychle běžím chodbou, v jedenáct už klepu, a rychle vklouznu dovnitř. Sasuke u stolu něco sepisuje, neotočí se. Shodím ze sebe župan, potichu přejdu až k němu a přitisknu se mu ňadry na záda, obtočím kolem něj ruce. Sasuke přestane psát a čeká, co budu dělat. Políbím ho na krk, rtěnka zanechá rudou stopu a rukama zatím rozvazuji stuhu, kterou má převázanou košili, vjedu mu pod ní rukama, Sasuke to dlouho nevydrží, vstane, otočí se a zalapá po dechu. „Bože.“ Cool chlad už zřejmě není v módě. Rukama vjede přímo pod košilku, zastaví se na zadečku a přitáhne si mě k sobě, chvíli mě propaluje pohledem a pak prohlásí, „Moje sebeovládání je silný, ale o tohle sis koledovala.“ Políbí mě.

„Co?“

Posune ruce výš a zastaví mi je na bocích, zvedne mě a posadí na stůl, přímo na rozdělanou práci. Zdá se, že opravdu ztratil klid, protože místo aby se svlékal s rozmyslem a klidně, tak divoce poskakuje po jedné noze, za chvíli je nahý, chci si košilku taky stáhnout, ale zarazí mě, „tu si nech na sobě.“

Vstoupí mezi mé rozevřené nohy, vtáhnu ho do sebe.

*

Hlavu má položenou na mé hrudi, košilku někdy vprostřed večera ztratila. Prohlížím si ji, je tak krásná, střední postavy, i když proti mně je spíš drobnější s bílo-šedými vlasy, dvě roztomilé červené tečky na čele, nádherné oči a božské rty. Klíční kosti, miluju její klíční kosti, ten důlek mezi nimi i to drobné tetování, sjedu pohledem níž, drobnější ňadra, která mi tak akorát padnou do ruky, štíhlý pas a nohy, ty nohy… Panebože, co budu dělat, až se dozví, proč to dělám, už nikdy se mnou nepromluví.

„Měla bych už jít.“

Fajn, končím s přemýšlením, „v žádném případě,“ prohlásím a převalím ji pod sebe.

„Ale-“

„Nech těch protestů, nebo tě budu muset potrestat.“

Dneska kašlu na Orochimara, do té její prázdné postele už jí nepustím, ještě by mi tam nastydla.

*

Orochimaru-sama byl pro mě vždycky vším, ale teď tu byl i Sasuke. Jsem bezradná, nevím co se děje, ale Sasukeho miluju, teď to vím jistě. Budu si mezi nimi muset vybrat, a co pak? Nechci si vybírat, jsem hamoun.

*

Jak jsem k sobě mohl pustit ty pocity? Rodinu jsem ztratil, bratr mě zradil, ostatní jsou mrtví. Přátele jsem opustil, Sakuru, Kakashiho-sensei, i Naruta, mého nejlepšího přítele. Kvůli pomstě. Tak proč mi na ní teď vůbec nezáleží, proč mi teď záleží jen na ní, na Kimi. Nesmím nic cítit, jen nenávist, abych ho mohl zabít, abych mohl zabít svého bratra. Ne, na bratrovi už nezáleží, ať si dělá, co chce. Chci ji, chci Kimi, chci ji slyšet sténat své jméno, ale chci i něco víc. Chci se ráno budit s ní u boku, chci se s ní bavit, chci o ní všechno vědět, chci ji, jsem hamoun.

*

Ráno s hlavou v záchodě, už zase. Vyzvracím poslední žaludeční šťávy a opřu se o studené kachličky, tak je to jisté, jsem těhotná. Teď je to buď Sasuke a dítě, nebo Orochimaru, dotknu se svého břicha, stále je ploché, ale vím, že tohodle se nemůžu jen tak vzdát, Orochimaru to bez nás bude muset zvládnout. Navíc chci Sasukeho, jsem sobec a opustím toho, kdo mi dal všechno, ale já ho miluju, stejně jako naše dítě. Zvednu se, musím mu to jít říct.

Jdu za ním, chci běžet, ale ovládnu se, hlavně klid, jen klid, jestli přitáhnu pozornost- ne, tuhle myšlenku raději ani nechci dokončit. Zrychleně dýchám. Jsem tu, zaklepu, vejdu dovnitř a zhroutím se hned za dveřmi.

„Co se děje, Kimi?“

„J-já já-“

Přejde ke mně a obejme mě, „jen klid, uklidni se.“

Položím mu hlavu na rameno a vdechuji jeho vůni, je to uklidňující. „Jsem těhotná.“

Sasukeho objetí trochu ztuhne, ale nepustí mě. „Musíme utéct,“ prohlásí bez jediného zaváhání.

„Já vím.“

„Dobrá, dnes večer, řeknu Orochimarovi, že si chceme, já nevím, třeba ulovit večeři králíka, nebo tak něco…“

„Dobře.“

„Buď připravená, nesmíš si toho s sebou vzít moc.“

„Jasně, já vím.“

„A teď už radši běž, nebo to bude podezřelé.“

*

Řekl jsem Kimi, že Orochimara převezu, ale je to moc riskantní, Kimi se nesmí nic stát, musím to udělat jinak. Přejedu bříškem prstu po ostří katany, je krásně ostrá. Vydám se směrem k jeho pracovně, tam by v tuhle dobu měl být, zaklepu a otevřu. Po hodině vyjdu s teď už čistou katanou zase ven. Snažím se působit lhostejně, teď ještě, aby se to neprovalilo.

*

Zatím šlo všechno jako na drátku, byli jsme už dva kilometry od Orochimarova úkrytu. Chytnu ji za ruku, „pojď, teď už můžeme běžet,“ rozeběhnu se a Kimi se mnou, uběhli jsme pět kilometrů a pořád nic, skvěle. Po dalších třech už Kimi nemůže. Do háje, zapomněl jsem, že je těhotná. Přes všechny její protesty ji zvednu do náručí, nevím, kam běžím, hlavně hodně daleko od toho místa. Jsme ticho.

„Víš, že tě miluju?“

„Já tě taky miluju,“ a v tu chvíli vím, že je to pravda. Musím jí to říct, nemůžu před ní mít tak velké tajemství, choulí se mi v náručí s takovou důvěrou, možná ji teď ztratím, ale nechci s ní žít ve lži. „Nejdřív si byla úkol, Orochimaru chtěl vědět, jak na sebe budou reagovat naše kekkei genkai, musel jsem souhlasit, ale pak, když jsem tě viděl jako dívku, byla jsi tak krásná a pak jsem si uvědomil, že tě miluju a ty jsi otěhotněla, nemohl jsem naše dítě nechat tomu,“ zbrzdím všechny sprosté přídomky, které se mi derou na jazyk, „tomu nukeninovi.“

V očích se jí objeví záblesk bolesti, ale pak se ke mně přitiskne pevněji, „To už je minulost.“

„A ještě jedna věc,“ polknu. „Já, zabil jsem ho, zabil jsem Orochimara, nenechal by nás utéct a pro tebe by znamenal příliš velké riziko.

„Dobrá,“ bere to naprosto s klidem, k nepochopení. „Kam míříme?“

„Já nevím,“ a najednou stojíme před branou Konohy. Zarazím se, můžu po tom všem pořád dovnitř?

(Ero-)Jass

Druhá část

Shikamarova nejtajnější představa...

Tohle vzniklo k pekelné soutěži na konoze, je to Temari jako sukuba, ten název... (Přiznat to, nepřiznat to,...) Se mi líbí :D