Klec

Třetí část Střípků je na světě, tentokrát o touze o svobodě a světu bez předsudků.

Jdu večerním městem, ovívá mě vlahý vánek, začíná léto. Vůně šeříků, květy magnolií zářící do tmy. Ze silnice, kde se celý den shromažďovaly sluneční paprsky, stoupá teplo. Odbočím k řece, zrcadlí se v ní tolik světel a já pocítím tu touhu, udeří na mě z ničeho nic. Boty jsou tak nepříjemné, jako by byly z hrubě opracovaného kamene. Příliš těsné silonky škrtící mé nohy, podprsenka, kvůli které nemůžu dýchat. Dívám se na vodu a toužím se do ní ponořit, toužím po jejím objetí. Cítím, jak mě laskají drobné vlnky, chladná voda proudící kolem mě. Plavala bych mezi hvězdami, srdce by šlo hned, tak proč mě nohy nesou dál? Jdu dál, stojím na vrcholu kopce, utíkala bych, ale vím, že mé boty na to nejsou, chci je shodit, chci utíkat, procházet se po hebké trávě, točit se pod měsícem. Tep přírody pulsuje v mých žilách, jako bych slyšela hudbu, touha tančit, ale etiketa, svazující pravidla civilizace, vím, že nesmím. Kdyby mě někdo viděl, myslel by si, že jsem blázen. Ale možná je lepší být blázen, než být zavřený v kleci.

Jass