Rozum a Cit (4)

Našla jsem téměř dopsanou kapitolku, chtěla jsem, aby byla trochu delší, ale... Myslím, že to další se bude víc hodit do další kapitoly. Žhvých scén tu tolik není, no i když... Řeší se tu i osud ostatních postav, takže tak...
 

Yuki už začíná chodit po místnosti, zvládá to překvapivě dobře. Přestávám o ni mít strach, dokáže se o sebe postarat, ale co její budoucnost? Šance, že by se mohla stát, ninjou nejsou vůbec vysoké, a kde by si mohla najít dobrou práci slepá dívka? Tyhle otázky ale odkládám stranou, když ke mně přistoupí, navzdory pozdní hodině, energií překypující Sasuke. Oba se trochu bojíme, jaké bude naše další dítě, Yuki má obrovský talent, ale zároveň handicap, nikdo neví, jestli naše další dítě nebude taky slepé, ale i přes to oba další dítě chceme. Z toho, jak mě miluje, ale žádné obavy necítím, žádné pochybnosti, jsme tu on a já, my. Žijeme přítomností, nemyslíme na budoucnost, stačí mi jen to vědomí, že mě pořád chce, že mu pořád stačím a já chci jeho. Když mu usínám v náručí, jsem přes všechny svoje starosti spokojená, mám pocit, že to nejtěžší už mám za sebou.

*

Yuki už je rok a půl a já jsem znovu těhotná. Je nádherné počasí a já s ní chodím ven, ale neorientuje se tam tak dobře, asi je tam na ní moc vjemů, Ino říká, že záběr místa, které „vidí“ se stále zvětšuje. Na kolenou už má prakticky permanentně náplasti. Ale i přes ty neustálé pády se mnou odmítá chodit jen za ruku, utíká mi, není tak rychlá, ale stejně ji s břichem nedokážu honit. Je rozverná, ráda se směje, nechápu, po kom to má, já vždycky byla stydlivá a ani Sasuke nebyl nikdy příliš otevřený. Dneska s ní jdu na hřiště, už je tam Kurenai se svým synem, jinak tam nikoho neznám. Yuki letí na pískoviště a já jdu popovídat se svojí sensei.

Usměje se na mě, a pak si povídáme o nejrůznějších věcech, o dětech, Sasukem, práci a nevím čem všem ještě. Jak si tak mluvíme, stočím pohled zpátky ke hřišti, Yuki si hraje s Asumarem, stavějí společně hrad z písku. Je neuvěřitelné, jak si automaticky pomáhají, Asumarovi jsou tři a na rozdíl od ostatních dětí, které se Yuki často bojí, se k ní chová úplně normálně. Ne, jako by byla divná, nebo postižená, ale zároveň jí, možná nevědomky, přisouvá bábovičky, které právě potřebuje, tu jí navede ruku, tu zarazí pohyb, kterým by mohla něco srazit, je to neuvěřitelný pohled. Ani si nevšimnu, že už jsem před nějakou dobou přestala vnímat Kurenai. Vypadají, jako by si četli myšlenky, jednou by z nich mohl být dobrý tým, zarazím se, nejsem si jistá, jestli to opravdu je možné.

„Dobře si rozumí, mohli bychom se začít scházet častěji,“ vytrhne mě Kurenai z úvah.

„Hmmm, dobrý nápad,“ brouknu zamyšleně.

*

V náručí už držím další miminko, další holčičku, naši Ishi. Má kraťoulinké černomodré vlásky a hluboké černé oči, po všech stránkách se zdá v pořádku. Yuki, která si do teď klidně hrála u mých nohou, najednou vystřelila jako šipka ke dveřím. Musím se usmát. Je jasné, kdo přišel na návštěvu. Už se stalo zvykem, že Yuki vítá všechny návštěvy, ale jestli vyrazila tahle rychle…

„Ahoj Asumaru, Kurenai.“ Ani se tam nemusím koukat, vím, že to jsou oni. Od toho dne na hřišti se vidíme skoro každý den. Yuki Asumara zbožňuje, a Asu jí má také rád. Když jsou spolu, vím, že se o Yuki nemusím bát, což je dost zvláštní, vzhledem k tomu, že Asuovi jsou teprve čtyři.

Chvíli si s Kurenai povídáme, ale znova kolem nás proběhne Yuki, vlastně jsem čekala, že přijde víc lidí. Poslední dobou si tu přijdu jako v mateřské poradně, musím se nad tím pousmát. Zbytek návštěvy přišel společně: těhotná Temari s Tatsumaki, která byla skoro stejně stará jako Yuki, Tenten s maličkým Urufuem, těhotná Sakura, která na mě konečně přestala žárlit a vzala si Leeho, a nakonec Ino s Hanabi.

Jsem ráda, že tu jsou, Sasuke už je týden na jakési anbu misi a já už jsem si připadala sama, Yuki, Asu a Tatsumaki okamžitě odběhnou, znají se už dlouho a vědí, že tady s námi by se nudili. „Asu, máš je na povel!“ křičím za nimi ještě.

„A schválně jestli víte, co je u mě nového?“ ozve se jako první Ino.

Všechny zavrtíme hlavami, protože z jejího nadšeného výrazu je naprosto jasné, že nám to chce říct sama, a navíc, opravdu nevím, co by mohla mít na mysli.

„Chouji mě konečně požádal o ruku,“ natáhne ruku dopředu.

„To je skvělé, Ino!“

„Blahopřeju.“

„Takže už se konečně rozhoupal!“

„No, a kdy se to narodí?“ nadhodí Sakura.

„Cože?“ zarazí se Ino.

„No, já jenom, proč by si tě bral, když bys nebyla v tom?“ ptá se nevině Sakura.

Proti mé vůli mě to rozesměje, to jsou celé ony, ani chvíli do sebe nepřestanou rýpat.

„Víš, já taky nikdy nepochopila, proč by si Lee bral někoho s tak vysokým čelem,“ vracela jí to Ino.

„Zmlkni, Ino-prasečino!“

„No tak, uklidněte se.“ Už to začínalo vypadat, že se na sebe vrhnou, tak jsem se pokusila odvést jejich pozornost. „Hanabi, vypadá to, že jsi jediná nezadaná.“

Moje sestra zrudla až za ušima. „No, totiž, to není tak úplně přesné.“

„Ty sis našla kluka?“ vypálila Tenten.

„Je to fešák?“ vyhrkly jednohlasně Ino se Sakurou.

Zdá se, že nebezpečí je zažehnáno.

„Kdo to je?“ začala se dožadovat už i Temari.

Sestřička rudla víc a víc, a to ona nikdy nebyla ten omdlévací typ, jako já, musela být vážně v rozpacích.

„Tak kdo to je?“ pobídla jsem ji jemně.

„Naruto,“ šeptla.

„Takže jdeš po hokagem, jo?“ museli jsme se smát.

„Aspoň už nebude tak osamělý, poslední dobou mi přišel takový…“

„Nenarutovský,“ doplnila mě Ino.

Ještě chvíli jsme si Hanabi dobírali, ale pak se nad ní Kurenai slitovala. „A jak se vlastně mají tví bratři, Temari?“

„Jeden horší než druhý. Gaara chce zřejmě zplesnivět v kanceláři Kazekageho a Kankuro… chce zplesnivět na úplně jiných místech.“

„Takže žádná malá kazekagátka ani Kankurátka se v blízké době neplánují?“ začala vyzvídat Sakura.

„Kazekagátka určitě ne, pokud si teda v kanceláři neschovává nějakou ženskou. A co se Kankura týče, doufá, že je v tomhle opatrný, když už nechce mít žádné závazky.“

Mezitím v Suně

Kancelář Kazekageho

„Matsuri, já vážně potřebuju dopsat tohle hlášení.“ Díval se na drobnou dívku se střapatými hnědými vlasy, které se zřejmě zalíbilo na jeho stole.

„No tak, Gaaro.“ Oddálila od sebe kolena tak, že díky krátké sukni, kterou měla na sobě, dostal lepší výhled, než potřeboval, on se opravdu chtěl soustředit na práci, protože za posledních, kolik? Čtrnáct dnů? Se k ní příliš nedostal, vždycky to skončilo takhle.

To jak vyslovila jeho jméno, jak se na něj koukala. „Musím to dopsat,“ zachraptěl.

„Bude to jenom chvilka.“

„Jako všechny ty dny předtím, viď?“ usmál se na ni, nemělo smysl se bránit, stejně oba dva věděli, jak to skončí.

„Víš, kdybys to prostě udělal, místo, aby ses se mnou nejdřív půl hodiny hádal tak-“

Vstal a chytil ji za zápěstí, tak moc ji miloval, alespoň si myslel, že to je ono. Políbil ji, hodlal jí dát, to co po něm chtěla. Několik hlášení sletělo na zem a jiná se na stole zmačkala, ale co, proč by mu na tom mělo záležet?

„Miluju tě, Gaaro.“

„Já tebe taky.“

V knihovně

„Jak navázat vztah, zajímavé…“ mrmlal si pod fousy Kankuro, zatímco listoval tenkou knížkou.

„Možná bych je měla jet zkontrolovat, už jsem je dva měsíce nenavštívila“ pokračovala v úvahách Temari.

A tak to pokračovalo dál, dalším cílem zájmu se stala Sakura, protože nás všechny zajímalo, co to bude, až to bude? Ta ovšem prohlásila, že se chce nechat překvapit. Pak jsme se rozplývali nad Urufuem a Ishi, pak přišlo na řadu drbání manželů. A tak dále. Pily jsme čaj a jedli sušenky, všechny jsme měly dobrou náladu. Přijde mi to zvláštní, protože takový život jsem si pro sebe nikdy nepředstavovala, a přes to jsem byla šťastná.

*

Yuki už byly skoro čtyři roky, na svůj věk byla vysoká a silná, rozhodla jsem se, že i přes to, že pravděpodobnost, že se stane ninjou, je malá, začnu ji cvičit. Já jsem jí učila taijutsu, v doju, které znala, s tím neměla nejmenší problém, její trefy byly naprosto přesné, měla dobrou paměť a snažila se, lepšího žáka bych si nemohla přát. Ale věděla jsem, že v terénu by to bylo horší. S pomocí Ino se učila určovat čakry, dokázala poznat jak je kdo silný, kolik mu ubere která technika, i jaké má složení čakry, dalo se z toho odvodit, jakou živlovou techniku asi může protivník použít, viděla, otvory, kterými čakra opouštěla tělo a z malých zbytečků dokázala později i určit, které otvory daný člověk nejvíce používá. Byla jsem v šoku, kolik toho dokáže zjistit a použít proti protivníkovi. Byli jí čtyři, ale kdybych s ní měla bojovat, asi bych se měla čeho bát.

Asuovi už bylo šest a měl jít na akademii, z nějakého důvodu se ale rozhodl, že bez Yuki nepůjde, po dlouhém domlouvání jsme se tedy s Kurenai rozhodli, že ještě rok počkáme a příští rok půjdou spolu, i kdyby se Yuki neměla stát ninjou, akademie jí rozhodně neuškodí, a kdo ví? Třeba zvládne udělat maturitu, ale to je daleko.

Ležím v pokoji a koukám se do stropu, Yuki i Ishi už dávno spí v dětském pokoji a já si tu připadám tak sama. Sasuke se měl vrátit už předevčírem, doufám, že se mu nic nestalo.

Trhnu s sebou, slyším sprchu, jak to, že jsem neslyšela jít někoho dovnitř? Musela jsem usnout, je možné, že je zpátky? Asi ano, kdo jiná by se u nás sprchoval? Chvíli zvažuju, že za ním půjdu do sprchy, ale třeba je unavený, počkám radši tady.

Když ke mně vklouzne jeho horké vlhké tělo, zachvěju se, tak dlouho jsem tu byla sama, až moc dlouho. Přitisknu se k němu.

„Ty ještě nespíš?“

„Ne.“ Zlehka ho políbím na rty.

Přitáhne si mě ještě blíž. „Tolik jsi mi chyběla, ani nevíš jak.“ Vjede mi rukama pod košilku.

„Ale vím, taky jsi mi chyběl.“ Převalím se na něj.

„Předpokládám, že dneska se moc nevyspíme,“ zamumlá mi do rtů.

„Předpokládáš správně.“

Jass