Wild Flower (DeiIno)

Konečně jsem to dopsala, je to první povídky na přání co jsem kdy psala a docela jsem se u ní zapotila (zvlášť když se mi asi stránka a půl smazala). Je to povídka pro stanku3010, tak doufám, že ti to za to čekání bude stát, událostech se nedá příliš hledat logika, Deidara prostě asi zůstal bydlet v kamenné a nikdy se k Akatsuki nepřidal... Byla jsem dost v pokušení udělat s Deidary špiona, který celou dobu Ino jen využívá, ale říkala jsem si, že když je to povídka na přání tak ten svůj pesimismus odložím... Obrázek tentokrát není, ale zato mám hudební doprovod, který se k tomu podle mě hodí, je to skladba od Adriana von Zieglera (jak jinak, že?) z jeho alba Spellbound, jmenuje se Wild Flower, což je asi hlavní důvod proč jsem ji vybrala, ale ta hudba u ní způsobí úplně jinou atmosféru, fakt, zkoušela jsem to a z tou hudbou... je to takové tajemější? Dlouho jsem nevěděla, jak by se tahle povídky měla jmenovat, nejdřív jsem zvažovala Mezi pampeliškami, ale pak jsem se rozhodla jinak... No, tak už se přestanu vykecávat, koho to zajímá, že? Všem děkuji za trpělivost...

Procházím se lesem a broukám si melodii, ani nevím odkud jí znám. Líbí se mi, pohupuju si do rytmu proutěným košíkem. Není tak lehký, jak by měl být, jsou v něm zahradnické nůžky a pár květin, ještě jsem se nedostala moc daleko, není jich moc. Tuhle práci mám ráda, v květinářství stále potřebujeme nové květy, hodně z nich si pěstujeme na zahradě, růže, chryzantémy, karafiáty a spoustu dalších. Ale ty jsou umělé, vytvořené člověkem, upravené do dokonalosti, to se mi nelíbí. Nespoutanost divokých květin je krásnější. Uštípnu velký list kapradiny, do vazeb se vždycky hodí. V košíku už mám pár snítek šeříku, má tak krásnou barvu, nikdy jsem takovou neviděla, není ani bílý, ani světle fialkový jako bývá šeřík normálně, ne, tenhle je… bordový, ano, to bude ten správný název pro tuhle barvu. Kousek ode mě roste spoustu fialek, nikdy jsem jich neviděla tolik u sebe, trsy krásných sytě fialových kvítků rašících ze země. Položím košík na zem a začnu stříhat, jemné pohyby nůžek kosí háje fialek, ale nevezmu všechny, nikdy neberu všechny, ty co tu nechám, se vysemení a příští rok jich tu bude ještě víc. Zvednu se a jdu dál, za chvíli zahlédnu krásnou tygří lilii, už se pro ni shýbám, když tu za mnou ozve:

„Tady někdo kopíruje můj účes, hm!“

„Co-“ otočím se a zmlknu, ten kluk, dobrá, spíš mladý muž, za mnou má vážně dost podobný účes jako já. Sebejistě se na mě šklebí s rukama v kapsách. Chvíli se na něj jen oněměle koukám, potřesu hlavou. Vnitřní klid. „Jak bych mohla kopírovat tvůj účes, když tě ani neznám?!“

Škleb na jeho tváři se změní na překvapený výraz. „Počkej, moment, tys o mně vážně nikdy neslyšela?“

„Ne.“

„Bakuton, umění skryté kamenné?“

Pokrčím rameny.

„Umění je výbuch?“

„Ani, ne.“

„Katsu?“

Povytáhnu obočí, ten kluk je vážně šílenec.

„Nikdy jsi neslyšela o Deidarovi ze Skryté Kamenné?“

„To máš být ty?“ uštípnu onu tygří lilii a přidám ji do košíku.

„Takže jsi o mně slyšela?“

„Ne, a přestaň zdržovat, musím pracovat.“

„Mohl bych-“

„Sama a v klidu,“ skočím mu do řeči.

„Dobrá, tak přijď zítra, nemůžu tě nechat žít v takové nevědomosti.“

Ale to už ho neposlouchám, moje pozornost je plně upřená na krásně kvetoucí magnolii.

*

Dneska na mě vyšla služba v obchodě, ještě je zavřeno, ale já už aranžuji vázy s květinami po obchodu. Věděla jsem, že se sem ty fialky budou hodit. Postavím malou vázičku vedle kasy. Ještě přerovnám růže ve vázách, teď je vše dokonalé a tak akorát včas, za pět minut otvíráme.

Uslyším skřípání schod a do obchodu vejde maminka. Je krásná a občas, přijde mi zvláštní, jak jsou si s otcem podobní, oba mají krásné dlouhé světlé vlasy. I když ty otcovi mají barvu slámy, takové mám i já, zatímco ty její připomínají zářící slunce. Usměje se na mě.

„Ino, mohla bys zajít ještě pro nějaké konvalinky? Už by mohli začít kvést. Postarám se místo tebe o obchod.“

„Jasně, půjdu ráda.“ Také se na ni usměju, popadnu košík a nůžky, cestou jí líbnu na tvář a už jsem venku.

*

Na chlapce s blonďatými vlasy si vzpomenu až ve chvíli, kdy klečím mezi kvetoucími konvalinkami, a za mnou se ozve:

„Takže jsi přišla, hm.“

„Co?“

„Včera jsem ti řekl, ať přijdeš a ty jsi přišla.“

„Nebuď blázen, mamka mě poslala pro pár konvalinek, o tebe tu vůbec nejde.“

„Neříkej, že tě vůbec nezajímám.“

„To taky neříkám, zajímáš mě, jako naprosto normální člověk, náhodný kolemjdoucí, nic víc, nic míň.“

„Takže tě zajímám.“

„To jsem neřekla,“ zavrčím, ale pravdou je, že mě zajímá, je zvláštní, jiný. Nikdy jsem nikoho takového nepotkala.

„Ale řekla,“ shovívavě se na mě usměje. A já pro jednou nic neříkám, proč taky?

A pak si povídáme, pořád se mě snaží přinutit vzpomenout si, že už jsem o něm někdy musela slyšet, ale já o něm opravdu nikdy neslyšela. V jeho vesnici je prý něco jako celebrita, uživatel bakutonu. Výbušného jílu, o tom jsem taky nikdy neslyšela. Dívky z jeho vesnice po něm prý šílí a pro mnohé mladé muže, chlapce atd. se stal vzorem. Chtěl mít klid, tak odešel, jestli jenom na dovolenou, nebo na pořád, to neví. Víc neřekl, ale mně se zdálo, že je v tom něco víc, tady nešlo jen o otravování fanoušky a hlavně fanynkami. Přišlo mi, že on si nepřijde dost dobrý na to, aby si ho někdo mohl brát za vzor a možná tam toho bylo víc. Nevím. Tak nějak jsem mu rozuměla, chápala ho. Možná to bylo tím, že jsem dlouho obdivovala Sasukeho, možná jsou si trochu podobní, spousta fanynek a zvláštní schopnosti, ale zároveň jsou jiní. Chladný, tajemný Uchiha s vlasy temnými jako havraní peří, oproti němu je tu veselý blonďáček.

Mluvili jsme i o mně, mé práci v květinářství, rodině. A i o jiných věcech, bylo to krásné, ale pak jsem musela jít. Nemohla jsem slíbit, že se zítra vrátím, ale slíbila jsem, že přijdu, když ne zítra, tak pozítří, a když ne pozítří… Přijdu.

*

Prší a já prodávám květiny, moc zákazníků nechodí. Byla bych radši, kdyby bylo narváno, pak bych musela přemýšlet nad jinými věcmi, ale takhle. Zajímalo by mě, kam chodí, když není v lese, nemůže tam být přece v tom dešti. Byla by mu zima, zplihlé vlasy, promáchané oblečení by se mu lepilo na tělo, počkat, moment, kdy jsem se dostala k úvahám o jeho těle? Není příliš svalnatý, spíše štíhlý a- Tak dost! Znáš ho sotva tři dny a už- Ne! Musím se uklidnit, kdyby na mě teď kdokoli z našeho klanu začal mluvit – v mé mysli, samozřejmě – okamžitě by poznal, že… Co vlastně? Zmatek nad zmatek. Asi začínám šílet. Dobře, tak jo, sobě bych to snad přiznat mohla, líbí se mi. Je pěkný, má smysl pro humor, ale umí být i vážný, když chce… Fascinují mě jeho ruce, trvalo dlouho, než je vytáhl z kapes, na první pohled vypadali jen jako krásné ruce, jemné ruce umělce, štíhlé prsty, tak akorát velká dlaň… Ano, jeho dlaně, ty jsou opravdu… zvláštní. Neznám nikoho jiného, kdo by měl tři ústa. Zajímalo by mě- Fajn, dobrá, to by stačilo, jsem seriózní prodavačka, nesmím si poslintat pult. Je mu dvacet jedna a mě sedmnáct, nemá smysl se oddávat naivním představám.

Zacinkal zvonek a dovnitř vešla postarší paní, za chvíli jsem Deidaru nadobro vytěsnila z mé mysli.

*

Sbírám květy pampelišek na pampeliškový med, normálně si u práce zpívám, nebo alespoň broukám, ale dneska tak nějak nemůžu, ještě se neobjevil a já mám strach, co když nepřijde? Sklopím hlavu a dál trhám pampelišky, jsou jako sluníčka na zemi, vždycky mě pohled na ně rozveselil, ale dneska ne.

„Jsi dneska nějaká smutná, hm.“

Rychle se otočím. „Tys přišel.“

„Jistě, proč bych nepřišel?“

„A proč bys přišel?“

Dřepne si vedle mě a začne mi pomáhat s pampeliškami, chvíli nic neříká a já už si myslím, že na moji otázku neodpoví. „Protože jsi jiná,“ ozve se tiše, nejsem si jistá, jestli to vůbec řekl, otočím se k němu. Dívá se na mě, jeho oči jsou modré, jako moje, proč jsem si toho předtím nevšimla?

„Jiná, než všichni ostatní. Já nevím jak- Neumím moc- “ Vztekle zavrčí, natáhne se ke mně a pak už mě líbá, nemůžu uvěřit, že se to děje, ale pak přestanu přemýšlet a přitisknu se k němu, omotám kolem něj ruce a začnu mu polibek oplácet. Moje reakce ho zřejmě zaskočí, protože na chvíli ztuhne, ale pak i on hodí všechno za hlavu. Nikdy jsem se takhle necítila, oheň uvnitř mě, vášeň všude okolo, rty i jazyky a jejich zoufalý boj. Jeho ruce zamotané v mých vlasech, rozpustil mi je, ale já si toho sotva všimla. Ani nevím, kdy zmizelo všechno naše oblečení a jeho ústa byly všude. Líbal mě hlubokými polibky, zatímco jeho ruce mi je rozsévaly po celém těle. Zarývám mu ruce do zad a oplácím polibky, na víc se nezmůžu, umírám touhou. Odtrhne se od mých rtů, aby se nadechl. Chci si ho přitáhnout zpátky, ale on se na mě jen usměje a místo toho vezme do úst moje ňadro, jeho jazyk laskající mojí bradavku, myslím si, že víc slasti už ani moje tělo nemůže cítit, když tu jeho levá ruka obejme mé pravé ňadro, do teď jsem ze sebe vydávala jen tlumené steny, ale teď už nemůžu, zasténám, nahlas, je mi jedno, kdo to uslyší, obejmu ho nohama kolem pasu, něco na něj křičím, ani nevím co. Jenom se usměje a vsune mezi naše těla druhou ruku, nejdřív nechápu, co dělá, ale pak mi přitiskne ruku mezi nohy. Kombinace jeho prstů a jazyka spolu s jeho ústy na mých ňadrech je už prostě moc, ta obrovská vlna rozkoše, kterou cítím, mě naprosto smete a já padám dolů.

Z omámení mě proberou lehké polibky, mám zavřené oči, ale přesto jako bych cítila kde je, přitáhnu si ho blíž. Něžné polibky se změní v divoké. Ještě blíž. Jsem k němu přitisknutá jako klíště. A pak nejblíž. Nikdy ke mně nikdo nebyl takhle blízko. Lehce zasyknu, ale pak už to nebolí. Je tu jen on a já. A pak jsme tu my.

Ležím mu v náručí mezi rozkvetlými pampeliškami, jemně mě hladí ve vlasech. Je mi krásně, jeho tělo mě hezky hřeje, s trávou si pohrává lehounký vánek. Netuším, co bude dál, ale teď, v tuhle chvíli, jsem šťastná.

Jass