Protože je živá

Má zpoustu restů s nedopsanými povídkymi, a i když jsem opět naslibovala hory doly, chci toho co nejvíc za dnešek dopsat. Od téhle povdky jsem měla napsanou asi polovinu už hrozně dlouho, ani původně jsem jí neplánovala o moc delší, jsem s ní tak nějak spokojená (v rámci možností). Jak jste spokojení vy? XD

Viděl ji, jak sedí u mrtvých členů svého týmu. Jindy byla tak silná a její tvář zdobil zářící úsměv. Vlastně všichni z jejího týmu obvykle házely úsměvy na všechny strany, hlavně Lee a jejich sensei, jak se to jenom jmenoval? Gai, jistě. Kdyby šel úsměv použít jako zbraň, stali by se jistě nejsilnějším týmem v Konoze. Ale byl to její úsměv, který ho zaujal, zářící jako slunce. To, jak bojovala proti jeho sestře, i když si uvědomila, že musí prohrát. Jak neplakala, i když k ní Temi byla tak krutá. Ale to bylo teď všechno pryč. Rozrývala prsty zem, viděl, jak má polámané nehty, plné hlíny a krve. Odírala si čelo o zem, dlouhé rozpuštěné vlasy, jejich konečky slepené blátem. Otočila se, jako by vycítila jeho přítomnost. Špinavý obličej s cestičkami od slz, rudé opuchlé oči. Pootevřela pusu, jako by chtěla něco říct, ale zdálo se, že neví co. Všechna síla, nezdolnost, úsměvy, kam se to podělo? Nakonec jen zvedla ruce do známého gesta, nic víc nepotřeboval, vtáhnul ji to náručí a plakal spolu s ní. Ano, on plakal, taky přišel o spoustu přátel a o svého bratra. Ano, jeho malý bratříček byl mrtvý, sice se stal Kazekagem, ale stejně jsem ho měl chránit, jsem přece jeho starší bratr. Starší bratři tu jsou od toho, aby bránili svoje mladší sourozence. Tisknul ji k sobě, pevně, tak pevně. Kdesi v jeho podvědomí se vynořilo, že by měl stisk povolit, mohl by ji udusit, ale bylo mu to jedno a ona ho svírala na oplátku.

„Myslela jsem, že jsi mrtvý,“ šeptla mu do ucha a znovu začala vzlykat.

„Jsem v pořádku, neboj,“ chytnu ji za bradu a zvednu její obličej k sobě, chtěl jsem něco říct, ale topím se v jejích oříškových očích, mlčky na mě kouká a pak si stoupne na špičky a políbí mě. A tak se líbáme na bojišti, kolem nás jsou mrtvoly, některé z nich znám jiné ne. Kusy těl rozházených po pláni, krev, tolik krve. Nad planinou se vznáší ticho, neslyšíme vítězné výkřiky, občas se ozve bolestný skřek, když někdo pozná svého blízkého, sténání zraněných už dávno utichlo. Některé odnesli do léčitelských stanů, ostatní už zemřeli. Přeživší bezduše přecházející od těla k tělu, bloudící, hledajíc přátele. Ale to už jsem dávno přestal vnímat, zbývají jen emoce, smutek, radost, žal, zoufalství, úleva, tolik protichůdných pocitů. Ty špatné jsou pro ty, co zemřeli, ty šťastné pro ty co žijí. Přes to cítím hlavně zoufalství, líbu ji a cítím zoufalství, ale i lásku. Slzy stékající po tvářích, slané polibky. Musíme se odtrhnout, abychom se nadechli. Koukám se na její ušmudlaný obličej a uvědomuji si, že mi nikdy nepřipadala krásnější. Protože je živá.

Původní inspirace

 Netvrdím, že obrázek vystihuje povídku, nebo obráceně, ale napadlo mě to, když jsem se na něj podívala, takže... vám ho sem dávám. Je z deviantartu od Ino-chan.

Jass