Momentálně ujíždím na SasuHina, zakažte mi někdo chodit na deviantart! Vidím obrázek a musím to napsat, bože... Nečekejte romantiku, v mnohém mi to připomíná Strom a Zmrzlé slzy...
Tolik mrtvých, válka skončila, ale za jakou cenu, jedním
z prvních byl Neji, můj bratránek, skočil do rány určené mě. Shikaku,
Inoichi, Gai. Pak byli přemoženi i Kiba se Shinem a chvíli potom naposledy
vydechla Ino. Chouji, šílený žalem, zemřel, když se jí snažil pomstít. Jako
poslední zemřel Naruto, v posledním, leč neúspěšném pokusu, zachránit
Sakuru. Okolo je spoustu mrtvých, většinu z nich neznám. Vyhráli jsme, ale
je to opravdu vítězství? Chci najít někoho živého, někoho koho znám, ale kolem
nikoho takového nevidím. Pomalu se trmácím mezi těly, zelená kombinéza, takže
Lee je taky mrtví, zdá se náš přeborník v taijutsu už dobojoval, je mi to
líto, ale je jich tolik. Zahlédnu Sasukeho, taky si mě všimne, ve vzájemné
shodě zamíříme k sobě. Na nic se neptám a obejmu ho, oba jsme ztratili
celý tým a spoustu přátel k tomu. Pevně mě stiskne v náruči, netuším,
jak dlouho tam stojíme, konečně mám pocit pevného bodu, teď už se můžu začít
skládat dohromady. Po chvíli se pouštíme a pokračujeme společně jedním směrem.
Vidím Shikamara, líbe se s Temari, chápu ho, chce zaplnit tu díru, to nic,
tu hnilobu, pokud se tedy cítí jako já.
Procházíme teď částí lesa, kde nikdo není, zastavím se,
nemůžu, není to fyzická bolest, ale přesto to tak moc bolí. Svezu se na zem.
Sasuke se na mě chápavě podívá a klekne si ke mně. Znovu mě obejme, ale to
nestačí, zvednu k němu zarudlé oči, chvíli se do sebe vpíjíme pohledy, ale
pak mi zajede rukou do vlasů a přitáhne si mě k sobě.
Chci ho a on chce mě, není v tom cit, není v tom ladnost,
ani elegance, jsou to jen surové emoce, potřeba. Chci vědět, že žiju. Sápeme se
po sobě jako hladové šelmy, vpíjím se do jeho rtů, rukama mu trhám maso, škrtím
ho nohama. Všechno oblečení je brzo pryč. Kousnu ho na špičku nosu, na krk.
Zavrčí a ožene se jako divoká šelma. Kousne mě do bradavky, do ňadra, ale to je
málo, chci cítit život. Zavrčím na něj na zpět. On už taky nechce čekat, vnikne
do mě a znovu. Za chvíli se synchronizujeme do jednotného tempa, ale pořád
zrychluje, je tvrdý, ale přesně to potřebuju. To, že cítím bolest, znamená, že
jsem živá. Steny se rozléhají lesem, ale mě je to jedno, je mi fuk, kdo nás
uslyší, komu by teď záleželo na tom, co tu se Sasukem dělám? A navíc, myslím,
že nejsme jediní, minimálně Shikamaru s Temari na to podle mě hupsli, ale
na podobně úvahy už nemám mozkovou kapacitu. Cítím jen přítomnost, jen jeho,
cítím, jak to ve mně roste, za chvíli to bude. Zareju mu nehty do zad,
posledních pár přírazů a už padám, křičím a jsem živá. Ještě chvíli se ve mně
pohybuje a svalí se vedle mě. Chvíli ležíme vedle sebe, vstává, se obléká
a odchází, ještě chvíli se dívám na nebe. Ten intenzivní pocit života jako bych
už ztratila, ale jiskřička ve mně zůstala, když se o ni budu dobře starat,
možná dokáže zaplnit tu díru, alespoň částečně. Děkuju, Sasuke, za ten dar.
Ero-Jass
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za komentář :D Alespoň doufám, že je za co děkovat... Ale jak mi nedávno někdo řekl, vždycky je za co děkovat, takže díky!