Rozum a cit (SasuHina)

Druhý díl… *zvrhlý výraz, který mluví za vše*

Za týden bude svatba, všichni jsou šťastní, Naruto, protože je Sasuke zpátky, Ino, protože miluje svatby a je mojí družičkou, Tenten, protože to mezi ní a Nejim konečně začíná vypadat nadějně. Kiba a Shino se těší, až mi budou hlídat děti. „My spolu žádný děti mít nemůžeme, tak ti aspoň budeme hlídat ty tvoje.“ (Kiba se Shinem se totiž asi před rokem přiznali, že už spolu nějakou dobu chodí). Shikamaru s Temari spolu čekají dítě a Neji byl šťastný za mě. Vlastně, byla tu jedna osoba, která nebyla šťastná, Sakura. Pořád věřila, že uloví Sasukeho pro sebe a já jsem jí narušila plány. Ne, že by mě to zajímalo. I já jsem si připadala šťastná, i když jsem si myslela, že to není možné, vdávám se přece za Sasukeho, ne za Naruta. A přes to jsem šťastná, snad jako nikdy před tím. Protože je klan Hyuuga velice konzervativní, mého otce (rozhodně) nevyjímaje, bydlím ještě doma, abych neztratila před svatbou počestnost (Jen kdybys věděl Hiashi…).

Ten týden uteče jako voda, se Sasukem nemáme skoro žádné soukromí, pořád nějaké vyřizování. Sasukeho zařadili do anbu, museli jsme vybavit náš dům a taky tu byla hromada zařizování kolem svatby. I když jsme ji chtěli jednoduchou, tak se to nakonec nějak zvrtlo. To bylo pořád: ale Lee je alergický na ořechy, ty čokoládové jsou nejlepší, ale já držím dietu, není toho málo? A dopadlo to tahle… Ještě, že mi kamarádky pomáhaly, jinak bych se z toho asi zbláznila, Sasuke se těhle příprav nezúčastnil. On a kluci nám malovali dům a vybavovali ho… Jsem zvědavá, jak to tam bude vypadat, uvidím to až po svatbě. Každopádně tohle všechno už je za námi, teď tu stojíme naproti sobě, já v bílém, on v černém a říkáme si svoje ano. Všechno probíhá tak jak má. Saké koluje a za chvíli je celé osazenstvo pod parou, jen já se Sasukem nepijeme, musí tu být přece někdo zodpovědný. Páry se potichu vytrácí, až v sále zůstane jen nejvěrnější jádro, ty tam ale necháme, ať si jsou svého štěstí strůjcem a ruku v ruce odcházíme do našeho nového domu. Není to dlouhá cesta a procházka za svitu měsíce je příjemná. Objímám ho kolem pasu a on mě kolem ramen, jdeme v tichosti domů. Před prahem se zastaví a vytáhne z kapsy šátek.

„Prohlídka domu bude až zítra,“ usměje se a zaváže mi oči.

Otevře dveře a odnese mě dovnitř. Sundá mi boty a znovu mě zvedne, myslím, že jdeme po schodech, ale nejsem si jistá, přeci jen, vůbec nic nevidím. Posadí mě na postel a vyleze si ke mně. Začne mi rozvazovat šaty.

„Málem jsem zapomněl, jaké to je, moct se tě dotýkat.“

„Otec je konzervativní.“

„Málem jsem zapomněl, jak chutnáš.“ Políbí mě na krk.

„Hodně konzervativní.“

„Jak voníš.“ Stáhne mi šaty. „Jak si krásná. Jak ke mně pasuješ. Ten jemný zvuk, který vydáváš, když se v tobě pohnu.“ Stáhne mi kalhotky. „Jak se ti lesknou oči. Jak se mě dotýkáš. Dneska mi ten čas vynahradíš. Musíme přece obnovit klan.“ Někdy v průběhu tohoto proslovu se zbavil oblečení.

„Přehnaně konzervativní, ach!“ Jeho rychlý výpad mě překvapí, jak mohl být připravený tak brzo, vždyť jsme se ani nelíbali. To ho tak moc vzrušuje jenom pohled na mě? Cítím z něj potřebu, vášeň. Rychlé přírazy, stupňuje se to. Vyvrcholí neuvěřitelně brzy. Zhroutí se na mě a já si mezitím stáhnu pásku z očí. Jsme v jednoduché, červeně vymalované ložnici, kromě obrovské postele tu v podstatě nic není.

Políbí mě, něžně, to nikdy předtím neudělal, tře svými rty moje. Sází mi polibky na obličej, a pak na krk, ňadra, břicho. A níž, donutí mě pokrčit nohy a roztáhne je od sebe. Líbá mě na vnitřní stranu stehna, a pak i tam, nejdřív jemně, pak mě uchopí za boky a přitáhne si mě blíž, líže mně a saje, zajede do mě celou délkou jazyka, celá se chvěju, křičím, ani nevím co, asi jeho jméno. Přivádí mě k šílenství, naposledy vykřiknu, a pak ochabnu, ale on nepřestává. Přesouvá se výš a hraje si s mými ňadry, zarývám mu nehty do zad, určitě mu tam nechám otisky, ta představa se mi líbí. Kousnu ho do ušního lalůčku. Zvedne ke mně oči, křivě se pousměje a políbí mě. Tentokrát není něžný, tentokrát je to on. Za chvíli mě do nohy tlačí jeho erekce. Tu obnovu klanu bere rozhodně vážně.

*

Ráno mi ukáže celý dům, je krásný. Vypadá tradičně, ale zároveň je tam spousta moderních výdobytků. Zařídil už i dětský pokoj.

„Je krásný,“ věnuji mu cudný polibek na rty.

Děláme společně snídani, příliš nemluvíme, popravdě, nevím o čem mluvit. Když dojíme, odnesu nádobí do dřezu. Sasuke na mě kývne prstem. Přejdu k němu, stále mlčky si mě stáhne na klín. Políbí mě. Znovu z něho cítím tu touhu. Odtrhnu se od něj. „To nemáš dost?“

„Co bys řekla na to, kdybychom se milovali v každé místnosti?“

„Kolik má tenhle dům místností?“

„Za normálních okolností bych řekl, že hodně, ale za těhle podmínek… všechno je málo.“

„Můžeme si dát dvě kolečka,“ usměju se, a přejedu prsty po vyboulenině na kalhotách, rozepnu je. Svlékáním se nebudu zdržovat, stejně mám na sobě jen župan. Dosednu na něj a znovu. Synchronizujeme naše pohyby, mám pocit, že už nejsme dva, teď jsme jeden. Jeden dech, tlukot srdce, horečnaté oči, všechno je stejné. A pak se rozpadneme.

*

„Mám pro tebe nové oblečení.“

„Proč?“

„Teď jsi Hinata Uchiha, chci, aby všichni věděli, že jsi moje.“

*

Doma jsme asi týden, za tu dobu neobjedeme dům dvakrát, ale třikrát plus nějak ty drobné. Myslím, že nemám šanci neotěhotnět, ale zatím svýma očima nic nevidím, což není zas až tak zvláštní, miminko je vidět až ve druhém týdnu a i tak je to jen slabá záře. Po týdnu dostane Sasuke anbu misi a já se musím vrátit do školy. Teď tam učím, příležitostně dostávám nějaké mise, ale učení mě baví. Uběhly tři dny co Sasuke odešel, sedím ve třídě a opravuji písemky. Najednou mě někdo políbí na krk.

„Ninju by nikdo nikdy neměl překvapit.“

„Od tebe se nechám překvapit ráda.“

„To je dobře, protože jsi mi vážně chyběla, některé tvé části více než jiné.“

„Vážně? Která část ti chyběla nejvíc?“

Bloudí mi rukama po těle. „Hmm, to je těžké. Tvoje hebké vlasy, rudé rty, ňadra, vlastně, když o tom tak přemýšlím, chyběla jsi mi celá,“ začne mi rozvazovat kalhoty.

„Počkej, tady nemůžeme! Co kdyby někdo přišel?“

„Nikdo nepřijde,“ zavrčí a vjede mi rukama pod kalhoty.

„Jsme ve škole, mohlo by nás vidět nějaké dítě.“

„Už odešly domů,“ shrne mi kalhoty ke kolenům.

„Sasuke, nemůžeme,“ zasténám.

„Ty mě nechceš?“

„Tak to není.“

Jedna jeho ruka opustí moje tělo a rozepne si poklopec. „Já tě potřebuju. A ty mě chceš taky, tvoje tělo mluví za tebe.“

Vím, že je to pravda. Moje tělo na jeho blízkost reaguje dost přehnaně a ten pocit zakázaného ovoce mi to neulehčuje.

Chytne mě za boky a přitáhne k sobě, „Řekni, že mě chceš.“

„Chci tě, ale- Sasuke!“

Nečekal, až domluvím, zřejmě mu stačila první část mé věty a vniknul do mě zezadu. Opřu se o stůl. Už mu nedokážu déle odporovat a on si to moc dobře uvědomuje. Koušu se do ruky, abych zadusila steny. Zdá se mi, jako bych z něho cítila to nevyřčené, chyběla jsem mu, jako by činy chtěl říct to, co nedokázal vyjádřit slovy. Není jemný, ale přesto mám z jeho pohybů pocit, jako by mě nechtěl poškodit. Rychlé ladné pohyby, netrvá dlouho a zhroutíme se na stůl.

„Musíme se obléknout, za chvíli přijde uklízečka, můžeme pokračovat doma.“

Zvedne se ze mě, rychle si natáhnu kalhoty, a když vidím, že on se k ničemu nemá, zapnu i ty jeho. „Jsem ráda, že jsi doma.“ Když ho políbím, cítím, že se usmívá.

*

Sedím na gauči a probírám se Sasukeho vlasy. Má zavřené oči, ale já vím, že nespí. Je unavený z mise, asi před hodinou se vrátil, najedl se a natáhnul se se mnou na gauč. Rodinná idylka. Zamyšleně se na něj dívám, zajímalo by mě, jestli to všechno vážně dělá jen kvůli klanu, kvůli tomu, že jsem se nabídla. Občas mám dojem, že to tak vážně je, a občas… Uvědomím si, že už uběhla dostatečně dlouhá doba, když jsem se koukala naposledy, ještě tam nic nebylo, ale to taky bylo hodně brzo.

„Byakugan,“ šeptnu. Podívám se na svoje břicho, září. Dívám se na naše dítě, je ještě tak maličké, jako hrášek, ještě chvíli se dívám a pak techniku zruším. Podívám se na Sasukeho, vyčkávavě na mě kouká.

Usměju se. „Jsem těhotná.“

O čem je podle mě tenhle díl… V podstatě je to o nejistotě, přesto, že jsou manželé, tak ani jeden tomu druhému neřekl, že ho miluje. Hinata má strach z odmítnutí a Sasuke si hraje na drsňáka. Z toho taky vyplývá, že moc nevědí, o čem by měli mluvit, proto jsou většinu času ticho, pak jsou tu časy, kdy jsou si blízko a to se začíná postupně rozšiřovat… Zbytek už si domyslete, nebo se ptejte.