Chlípník Sasuke (SasuHina)

Proč tygr? Jo, to mi řekněte vy, Jassmine zase asi jednou něco vypila... (cože, jak můžete něco takového vůbec naznačit *škyt*). Když mě se tak líbil ten obrázek... Prostě jsem musela :P Potřebovala jsem něco takového napsat, ještě mám rozpracovano-rozmyšlené asi tři SasuHiny a pak slibuju, že napíšu i něco jiného O:). Představte si že je jim asi tak 20, možná i o chlup víc, je to sice v naruto světě, ale nikdy předtím se neviděli... Ale jeto přece jen fikce, no ne? :P  Jo, ten název je trapnej... pokud někoho napadne lepší... Sem s ním! (Zvažovala jsem Ordinaci v růžové zahradě...)

Kolem mě je bílo a sterilno, zase jsem v nemocnici. Koukám se do dokonale bílého stropu, tohle bych si vážně chtěl ušetřit. V nemocnici asi mají nějakou velkou operaci, protože i když mi ten tygr rozpáral břicho, uznali moje prozatímní ošetření za dostatečné. Proč zrovna tygr? Je to trapné… Koho by napadlo, že na nás Orochimaru pošle tygra? No, mě ne, můžu si za to sám. Teď budu mít s misemi na nějakou dobu utrum.

Otevřou se dveře, skvěle, alespoň nějaké rozptýlení pro moji trudomyslnost (ano, Jára Cimrman a severní pól…). Do dveří vejde sestřička a- Panebože! Sáhnu si na nos, dobře, žádná krev z něj neteče. Je štíhlá a drobná, dlouhé inkoustově černé vlasy jí spadají do půli zad, bílá uniforma už je jí trochu malá, na některých místech více, než na jiných, objímá ji jako druhá kůže. Polknu. Horní knoflíček si musela rozepnout, bože, jenom klid Sasuke, jen klid. Mysli na studené věci.

„Jste Uchiha Sasuke-san, správně?“

Její hlas je jako štěbetání ptáčků, rozhodně není chladný. „Ano.“

„Doktorka se vám teď nemůže věnovat, takže vám budu muset stačit já.“

Panebože, to musí mluvit v dvojsmyslech? Dobrá, oprava, to nejsou nesmysly, jen můj perverzní mozek si je tak upravuje. „Myslím, že vám dám před paní doktorkou přednost,“ vydechnu.

Trochu se začervená, ale jinak na to nijak nereaguje. „Posaďte se prosím.“

Okamžitě poslechnu, není to lehké, ale jde to. Přejde ke mně a jemnýma rukama mi stáhne to, co zbylo z košile. Skloní se ke mně a začne mi rozmotávat obvaz a mně se naskytne skvělý výhled, který mi vynahradí to, že i přes to, že se snaží být jemná, mi strhne pár strupů, které se stihly vytvořit. Něžně mi přejede rukou po kraji rány. Zvedne se a přejde k umyvadlu. Zezadu vypadá stejně dobře, jako zepředu. Po chvíli se ke mně vrátí s vlhkým hadříkem a lavorkem s vodou. Sedne si vedle mě.

„Bude to teď trochu štípat.“ Začne mi otírat krev, kterou mám po celém hrudníku. Vím, že je to její práce, ale prostě… nemůžu si pomoct, mé nemravné myšlenky to nezastaví. Mám pocit, že by se pode mě hodila, že pode mě patří. Svrbí mě ruce. Jak by byla zčervenalá studem, koukala se na mě těma laníma očima, její hebká voňavá pleť, která by jen čekala, až jí políbím, měkkost jejích ňader pod mýma rukama, pod mými rty. Přesně vím, kde bych se jí chtěl dotýkat, pohladit. Jak může chutnat? Moje představivost na to nestačí. Udržet na tváři chladný výraz mě stojí víc a víc sebeovládání. A jak by se dotýkala ona mě? Jaká by byla? Teď je něžná, ale byla by taková i v posteli, nebo by byla divoká?

Bodne mě v podbřišku, asi jsem zašel ve svých fantasiích moc daleko, tohle je tak trochu problém. Sestřička si ničeho naštěstí nevšimne, dokončuje práci na hrudníku a začíná mi omývat záda, tam je naštěstí (nebo naneštěstí? XD) krve podstatně méně, takže to má za chvíli hotové. Znova vstává a vrací se s šicím náčiním, mastí a sněhobílým obinadlem, okraje rány potře znecitlivující mastí, zatímco čekáme, než začne působit, si desinfikuje jehlu. Za chvíli se mi na hrudi skví řádka stehů, zatímco mě znovu obvazuje, naskytne se mi znovu ten výhled, zhluboka se nadechnu, můj čich je atakován nejrůznějšími vůněmi, desinfekcí, léčivými bylinami, santalovým dřevem a pak takovou nespecifikovatelnou vůní, připadám si, jako bych čichal drogu, prostě to nikdy není dost. Když se odtáhne, cítím téměř fyzickou prázdnotu. Něco hledá v šuplíku.

„Ještě vás pro jistotu přeočkuji proti vzteklině, šelmy jsou jedni z hlavních přenašečů vztekliny,“ přejde zpátky ke mně a přetře mi paži desinfekcí. Píchne mi injekci do svalu, trochu to píchne, ale vlastně to ani necítím. Ranku mi zalepí náplastí.

„Teď byste si měl odpočinout,“ prohlásí a odchází ke dveřím, otvírá je a já si něco uvědomím.

„Počkejte!“

„Potřebujete ještě něco?“

„Jak se jmenujete?“

Trochu se usměje. „Hyuuga Hinata.“

*

Chodí mě ošetřovat hodně doktorů i doktorek, bratříčků (XD) i sestřiček, ale já čekám na tu svoji. To jak se chová, to jak mluví, postupně zjišťuji, že je tam toho víc, než božské tělo. To jak se stará o své pacienty, to jak se stará o mě. Jak je jemná, ale přesto rázná, opatrná, ale neváhá. Je prostě dokonalá. Po čtrnácti dnech mě pouštějí, ale já ještě neodcházím, stojím na chodbě a čekám, dřív nebo později bude muset projít kolem.

*

Právě vyšla ze dveří na druhé straně chodby, skvěle, ani jsem nemusel čekat dlouho, jdu jí naproti.

„Hinato, máte na chvíli čas?“

„Jistě, už končím.“

„Skvěle,“ chytnu ji za zápěstí a vtáhnu ji do přístěnku, který jsem si předem vytipoval.

„Proč-“ (Ale já jsem se jen chtěla zeptat, proč nejdeme radši do hotelu... XD)

Položím ji prst na rty. „Nech mě prosím mluvit.“ Plynule jsem přešel do tykání, ale nezdá se, že by jí to vadilo. „Když jsem tě poprvé uviděl, ani jsem nevěřil, že jsi skutečná, celou dobu jsi byla tak milá a já nikdy nikoho tolik nechtěl.“

Začíná se červenat, ale pořád nic neříká.

„Přišla jsi tam, v té příliš těsné uniformě, s nevinným úsměvem a jemnýma rukama. A já se pokaždé těšil na tvůj příchod.“ Během toho, co mluvím, nenápadně přesouvám ruce z jejích zápěstí nahoru. „Byla jsi na všechny tak milá,“ ruka se zastaví na knoflíčku. „A já jsem, prostě…“ Rozepnu knoflíček. „Miluju tě.“

Kouká se na mě, přesně tak, jak jsem si to představoval, ale zároveň je to ještě hezčí, je roztomilá. Rozepnu další knoflík. Nebrání se. Stále se jí dívám do očí a rozepínám jeden knoflík za druhým. Polknu, takže se mi nezdálo, že pod pláštěm nenosí podprsenku. Shrnu jí ho z ramen. „Jsi ještě krásnější, než jsem si kdy mohl myslet.“

moje inspirace...

„Moc mluvíš, Sasuke,“ prohlásí a políbí mě. Moje představivost je opravdu žalostná, takové to nikdy s žádnou nebylo, a asi taky nebude. Přístěnek na košťata rázem působí jako to nejromantičtější místo.

Ero-Jass