Uvidím kvést magnolie?

Hádka s matkou, dobrá hudba a voilá nová kapitola je na světě. Jsem naprosto vyčerpaná, je mi špatně a usínám nad notebookem, ale nejdřív jsem to prostě musela dopsat, jediné co k tomu můžu říct je asi chudinka Matsuri, co jsem jí to zase provedla…

Sedmileté děvčátko pobíhalo zahradou.

„Matsuri, kde jsi?“ ozvalo se odněkud.

Děvčátko se zachichotalo a skrčilo se za velkým sukulentem.

„Matsuri!“

Příplácla si ruku na ústa a chichotala se do dlaně.

„Matsuri, někdo za tebou přišel na návštěvu!“

Matsuri vyletěla z úkrytu jako střela a začala poskakovat kolem maminky. „Kdo? Kdo?“

„Takhle se chovat, to se pro císařovu neteř nesluší, Matsuri!“

„Kdo? Kdo?“

„Uvidíš,“ usmála se maminka. „Teď se pojď převléknout, je to důležité.“

*

Matsuri se snad ještě nikdy necítila tak čistá, celou ji vydrbali, nalíčili, učesali a oblékli jí tu speciální šedomodrou yukatu, která jí prý ladí k očím, a kterou dostala k nedávným sedmým narozeninám. Potom šla spolu s maminkou do přijímacího sálu, kde už na ně čekal i tatínek. Měla je oba ráda, občas se sice chovali zvláštně a chtěli, aby se tak chovala i ona, ale už si na to zvykla. Způsobně se usadila na stoličku a po očku se podívala na matku, jestli je to tak správně. Vyměnili si nenápadné mrknutí a potom už do sálu vešli hosté.

Byli tři, dva muži a jedna žena, podle všeho to byli manželé se synem. Vypadali důstojně, zřejmě příslušníci některého významného klanu, to už Matsuri poznala. Všichni byli hnědovlasí, nic překvapivého, tahle barva tu převažovala, ale byla to hodně světlá barva, jako hodně zředěné laté, asi pobývali hodně venku a sluníčko jim vlasy vyšisovalo. Šaty měli jednoduché, ale z kvalitní látky. Mladík se na ni usmál, byl starší než ona, kolik mu mohlo být? Matsuri to nevěděla, byl mladší než její rodiče.

„Vítáme vás, jsme rádi, že jste přišli.“

„To je přece samozřejmost, čas se naplnil.“

„Jistě, souhlasíme.“

Matka se k ní otočila, „Nechceš ukázat Kenshin-kunovi zahradu?“ Vystrčila jí ze stoličky.

Matsuri dovedla Kenshina do zahrady, nejdřív se styděla, ale za chvíli se rozmluvila, která květina je její nejoblíbenější, po kterém stromu se dobře leze, s Kenshinem se jí povídalo dobře. Pozorně ji poslouchal. Na tváři měl permanentně jemný úsměv, který byl kdykoli připraven rozšířit se do širšího. Za chvíli ho vyzpovídala, bylo mu patnáct a byl dědicem klanu Tanaka, druhého nejvýznamnějšího v Suně, měl koně, který se jmenoval Jun a byl celý černý, a spoustu dalších věcí, dlouho se tak nenasmála.

Asi po dvou hodinách je zavolali zpátky. A oznámili jim tu novinu. Jsou zasnoubení, Matsuri si myslela, že to s ní šlehne, čekala spoustu věcí, ale tohle ne. Podívala se na Kenshina, ale nevypadl překvapeně, asi to čekal. Matsuri měla Kenshina ráda, ale bylo jí sedm, jak by si někoho mohla vzít?

*

Neuběhl ani měsíc, a byli zasnoubení, proběhlo to v tichosti, jen v okruhu nejbližší rodiny. Matsuri teď na prstu nosila krásný prstýnek, byl to drobný zlatý kroužek, do kterého byli jemně vyryté květiny, Matsuri dlouho nevěděla, co jsou zač, ale potom, co prolistovala jednu matčinu starou knihu o rostlinách, zjistila, že jsou to květy magnolie, byli překrásné, někdy by je chtěla vidět.

Kenshin za ní často jezdil, nejdřív byla nedůvěřivá, měla strach, ale nakonec se začala na jeho návštěvy těšit a čas ubíhal.

*

Matsuri se procházela zahradou, ne že by tam bylo nějak moc květin, přece jen, žili uprostřed pouště, byla to drobná oáza. Dostatek pitné vody na to, aby tu malá pevnost mohla stát, ale ne zas tak moc, aby si mohli dovolit plýtvat. V zahradě rostlo hodně akácií a obrovských sukulentů. Musely být nepředstavitelně staré. Matsuri tohle horko milovala, to, jak se vzduch téměř nedal dýchat, jak se pot z člověka rovnou vypařil. Byla šťastná, za měsíc se měli s Kenshinem brát, bylo jí čtrnáct, jemu bylo dvacet dva. Vždycky mu to slušelo, ale poslední dobou doslova zářil a ona ho milovala víc než kdykoli před tím.

*

Složitě vymodelované vlasy, bílá tvář, rudé rty, černě orámované oči, hromady bílého hedvábí. Dívala se na sebe do zrcadla, už nebyla dítě, byla mladá žena. Zvedla ruku, aby si zastrčila jediný neposlušný pramínek za ucho, byl to boj, ruka zatížená hedvábím byla těžká, povedlo se. Celý obřad jako by proběhl ve snách, a přes to zřetelně a jasně. Kenshinovi oči a úsměv byly všude. Spousty slov, gratulací, přání. Matsuri si uvědomovala, že je to politický sňatek, ale přes to, si víc než kdy jindy, uvědomovala, že ho miluje. Věkové rozdíly nebyly u těchto druhů sňatků výjimečné a Matsuri věděla, že nemusela mít muže staršího o osm let, ale třeba o 20. Zajímalo by jí, jestli ji chce, mě, Matsuri, nebo jestli mu jde jen o výhodně spojenectví? Cítí ke mně to, co já k němu? Ale nezeptala se, bála se odpovědi. Postupně hosté odcházeli, vyprovodili posledního hosta ze dveří, zůstali sami. Matsuri stála naproti němu, dívala se mu do očí, byl o tolik vyšší, musela zaklánět hlavu. Měl hřejivé medové oči, hráli v nich veselé jiskřičky, pokaždé když se do nich podívala, věděla, že je v bezpečí. Sklonil se k ní, pohladil jí po tváři, jemný opatrný polibek, jako motýl, jako by se bál, že ji rozbije. Polibek se začal rozrůstat, začínala se do něj dostávat potřeba, vášeň, přes to zůstával něžný. Polibek se prohloubil, Matsuri nikdy nic takového necítila, jako by v ní začal hořet oheň, propaloval ji zevnitř. Netušila, jak se dostali do ložnice, Kenshin se od ní odtrhl a začal jí zbavovat svatebních šatů, což byla práce opravdu náročná, hlavně proto, že nebyl schopný věnovat se šatům dlouho a vždycky se vrátil pro polibek. Matsuri ho jemnýma rukama zbavovala jeho, mnohem jednoduššího, oblečení. Za chvíli leželi v posteli, oba nazí.

„Neublížím ti, nikdy bych ti neublížil, víš to, že ano?“

„Vím.“

„Nikdy nedovolím, aby ti někdo ublížil.“

A ona mu věřila, věřila, že ji ochrání, že budou šťastní, ale on nechápal, nemohl to chápat, že aby jí neublížil, nesmí ublížit ani sobě. Odevzdala se mu, celá, beze zbytku. Byla jako ještěrka, co se vyhřívá na slunci. Držely ji jeho silné ruce, dotýkaly se jí, byly všude, měla pocit, že tyhle ruce by ji ochránili před čímkoli. Umírala, umírala touhou po něm. A pak se cítila tak živá, jako nikdy před tím.

*

Matsuri stála uvázaná u jedné z akácií, dívala se na pevnost, hořela. Nechápala, kdy a proč je napadli. Přitáhli k ní ještě matku, otce i Kenshina. Zlosyni se kolem nich shromáždili, nevěděla, kde jsou ostatní a nebyla si jistá, jestli to chce vědět. Jeden vystoupil ze zástupu, zřejmě to byl jejich vůdce. Přistoupil k Matsuri a pevně ji uchopil za bradu, nebyl jemný, ale ani vyloženě hrubý. „Pěkná tvářička, tu rozhodně nesmíme zničit, byla by jí škoda.“

„Nesahej na ni!“ zavrčel Kenshin.

„Aah, příliš ochranitelský starší bratříček?“

„Je to můj manžel,“ odvětila klidně.

„Opravdu?“ pečlivě zkoumal naše tváře. „Tak to ho budeme muset rozhodně zabít.“

„Ne! Jeho ne!“

„Jak romantické. V tom případě půjde nejdřív ona,“ ukázal na matku.

„Ne, vezměte si mě, vemte si mě!“

„Jak šlechetná nabídka, v tom případě půjdeš poslední,“ ušklíbl se. „uvidíš všechny své milované umřít, co na to říkáš? Pěkně jednoho po druhém.“

„Ne!“

Dívám se, jak matka pomalu umírá, tečou mi slzy, skoro nevidím, ale nutím se koukat dál, nevím, jak dlouho to trvá, možná pět minut, možná pět hodin, ale pro mě je to jako věčnost. Křičím, aby toho nechali, ale jedinou odpovědí je smích. Kdyby jí alespoň dopřáli rychlou smrt, ale oni se v tom vyžívají. Matka to snáší statečně, ale stejně řve bolestí, na konci na mě upře oči, jako by chtěla říct, miluju tě, potom se otočí na otce, oči jí zeskelnatí, je mrtvá. Vyrazím ze sebe bolestný výkřik.

Na řadu přichází otec, mám pocit, že to trvá ještě déle než u matky, nakonec ho ztrácím taky. S očima plnýma bolesti se podívám na Kenshina, oba víme, co teď přijde. Mám pocit, že je to ještě horší než předtím, jako by byli čím dál vynalézavější, ubližují mu rafinovaně, nedávají mu žádnou šanci zemřít rychle. Už nemůžu křičet, hlasivky mám vykřičené a vysušené pouští. Na chvíli odtrhnu oči od Kenshina, už se nevydržím dívat, upřu oči na obzor, mám pocit, jako by se něco blížilo, vojáci! Přišli nám na pomoc. Znovu se podívala na Kenshina. Vydrž, vydrž ještě chviličku, žadoním očima.

*

Zachránil je její bratranec, Gaara. Moc ho nevídala, byl na její svatbě a pak ho viděla na pár různých slavnostech. Moc ho neznala, ale momentálně byl její nejoblíbenější člověk na světě, jen co ji rozvázali, vrhla se ke Kenshinovi. Byl bělejší než papír, čelo měl orosené ledovým potem a tělo poseté hlubokými ranami. Matsuri se naplno rozbrečela.

„Slíbil si, že mě ochráníš, nesmíš odejít.“

„Jsi v pořádku?“

„Nestarej se o mě, starej se o sebe.“

„Bude to v pořádku.“

„Jak by to mohlo být v pořádku?“

„Jsi živá, žij dál, za mnou se neohlížej, nedokázal jsem splnit žádný ze slibů, co jsem ti dal.“

„Kenshine, já… já,“ nedokáže to, věděla, že to nedokáže, „mám tě ráda.“

Zvedl ruku a setřel jí slzy. „Neplač, nesluší ti to.“ A pak už nebyl.

Políbila ho na chladnoucí rty, jen jednou, naposledy. Vyrazila ze sebe bolestný skřek, rozhlédla se okolo, vyškubla jednomu mrtvému vojákovi katanu, viděla, jak sebou Gaara škubnul, zřejmě se bál, aby si neublížila. Zvedla katanu do výše krku, teď už nemá důvod být hezká. Jedním tahem si uřízla vlasy, ale to nestačilo, ne nebylo to dost. Znovu zvedla katanu. Rozsekla si tvář, rozšklebená rána, bolest, skutečná bolest. Mohla se soustředit na ni, už necítila tu uvnitř, necítila tu strašnou psychickou bolest, bolest ze ztráty. Svíjela se v agónii, viděla Gaarovu zděšenou tvář, ale bylo jí to jedno, a pak už všude bylo černo.

*

„Kdo nás napadl?“

„Nejsme si jistí.“

„Gaaro, prosím.“

„Nevíme, pravděpodobně to byla Kiri, ale nemáme pro to žádný důkaz.“

„Proč na nás zaútočili?“

„Nevím, Matsuri.“

„Nenávidím je!“

„Všichni jsou mrtví, už ti neublíží.“

„Už by ani nemohli, všechno už mi vzali.“

*

Mysleli si, že je šílená, nevadilo jí to. Nosila černé zahalující šaty, občas si vzala černý závoj, občas ne. Líbily se jí ty zděšené pohledy. Lidé se děsili její jizvy, ale občas byly jejich pohledy lítostivé, ty byly nejhorší, ty ji bolely. Nesnášela lítost, nezasloužila si ji. Často přemýšlela, jestli ji miloval, bála se ho na to zeptat celý ten rok, co byli manželé, bála se ho zeptat, když umíral a teď… už se ho nezeptá.

*

Dívala se jak Temari bojuje, byla dobrá, ale ji to děsilo. Když ji sledovala, jak se ohání zbraněmi viděla znovu, jak všichni umírají, matka, otec, Kenshino a jejich dítě, jejich nenarozené dítě, cítila se prázdná a slzy už jí vyschly. A stejně se chodila koukat znova, jak Temari zabíjí slaměné panáky.

Tanaka je opět vymyšlený klan, první nejdůležitější je samozřejmě Furukawa (jak si Kankuro měl vzít jeho dědičku... Co se týče Kenshina (to jsem si zase dala, to skloňování je hrozný...), tak je to taky mnou vymyšlená postava, jeho jméno znamená meč lásky, tak nějak mi to přišlo výstižné...

Jass