Miluju tě, sestřičko (SasuHina)

Konečně jsem jakž takž osvobodila můj mozek od SasuHina, a pomalu zase přepínám na GaaHina, stále mám rozepsanou tu NA, ale to je takové trochu divné, budu to muset trochu přepsat a dopsat... Takže další naprosto neromantické SasuHina, miluju ten obrázek a stydím se za to, jak jsem zúchylnila tu povídku, která mě k němu napadla... Prostředí je prostě naprosto normální střední škola (a jo, Sasuke podmáznul ředitele, aby mu to trpěl).

„Volal jste mě, Sasuke-sama?“

„Hloupá otázka. Kdybych tě nevolal, nebyla bys tu. Pojď ke mně.“

„Jistě, Sasuke-sama.“

Takhle už to chodí několik měsíců. Když jsem šla na střední, byla jsem nevinná, šťastná a naivní školačka. První platonická láska, první boty na podpatku, odložení dětského oblečení. V prváku mi to vydrželo, ale pak…

__________________________________________________

Minulost

„Chceš, abych ublížil tvé malé sestřičce?“

„Ne! Nechte jí být.“

„Tak udělej to, co po tobě chci.“

„Neechan, nedělej to!“

„Dobrá, ale Hanabi nech být.“

„Správná odpověď, Hi-na-to. Tu malou myš odveďte pryč, mám tu něco, co musím vyřídit.“

Netuším, proč si vybral zrovna mě, rozhodně nejsem krásná. Nejdřív jsem ho nenáviděla, tolik jsem ho nesnášela, za to, jak vyhrožoval mojí malé sestře, za to co mi dělal, co po mě chtěl. Ale jako by se ve mně něco zlomilo. Teď už toužím po tom, aby si mě zavolal, toužím po tom, aby se mě dotkl, neřekla bych, že je to láska, jen závislost.

Sundávám si kalhotky, zbytek oblečení si nechávám, vím, že to tak má nejradši. Žádné zbytečné zdržování, máme jen dvacet minut. (velká přestávka…). Sedí na jediné židli v této místnosti, dívá se na mě tím chladným upřeným pohledem, přejdu k němu a rozepnu mu opasek i kalhoty. Vezmu ho do ruky, pořád jsem si na ten pocit nezvykla, několikrát po něm přejedu rukou, za chvíli je tvrdý. Dívá se na mě, stále tím svým chladným pohledem, dřív mě to znervózňovalo, ale teď už ne. Zvedne mě a posadí si mě na klín. Dělám to znovu, jako už tolikrát předtím, dřív jsem plakala, teď už ne. Udělal si ze mě děvku a já tu roli přijala. Stala jsem se jí. Jsem špatná, on je špatný, všechno je tu špatně. Když je moje práce hotová, vstávám a odcházím. Zbytek dne jsem jako ve snách, všude jako by byla mlha. Co po mě všichni chtějí? Je večer a já se jdu projít, ani si neuvědomím, že jsem došla k vysoké skále. Ani jsem nevěděla, že tu je. Rozhlížím se po městě, celé svítí, okna, lampy, bary, kina… je to tolik světla, tak proč mi připadá, že jsem v temnotě. Země je tak daleko, jaké by to bylo letět, i kdyby jen na malou chvíli? Cítit vzduch mezi prsty, rozevláté vlasy, slzící oči. Jako by mě přitahovala, stojím až na úplném kraji. Jen jeden krok. Couvnu. Rozeběhnu se. Skočím. A pak už letím. A je to krásné, všechna ta nesmytelná špína je pryč.

*

„Rozhodni se rychle, Hanabi.“

„Nech moje kamarádky na pokoji.“

„Nechám, ale ne zadarmo.“

„Zabil jsi moji sestru, jak bych mohla-“

„Já ji nezabil, udělala to sama.“

„Ale kvůli tobě.“

„Tvoje sestra byla sobecká, místo toho, aby tě chránila, odešla, utekla od všech povinností, někdo ji musí nahradit. Jedna z tvých sladkých kamarádek? To dítě, Hikaru? Nebo snad Aneko, se svojí přísnou výchovou, už ji vidím, jak tu přede mnou stojí, celá rudá, snažící se zakrýt, ano, když o tom tak přemýšlím, Aneko by mohla být ta pravá.“

„Dobrá, udělám to.“

„Já věděl, že jsi rozumná a teď pojď ke mně.“

Když do mě poprvé vstoupí, podívám se mu tvrdě do očí. „Jsi špatný a zlý, Uchiho Sasuke, a takoví lidé přijdou do pekla.“

Jass