Šifra (ShikaTema)

Moje první dokončená povídka. Původně vznikla jako slohovka na češtinu, jejíž zadání byla ta poslední věta :D, no věřili byste, že jsem za to dostala 1- , já ne... Chtěla jsem napsat něco normálního, ale tou dobou jsem měla hlavu přeplněnou Narutem, takže tak. Ze začátku se mi hrozně líbila, teď nevím. Jsem si vědoma spousty nedostatků, typu - myšlenky by bylo lepší psát kuzívou, ale fakt to vypadalo divně... Jsem si vědoma i měnění pohledů a osob a časů a vůbec, ale mě se to líbí, a je to... no, to mi radši řekněte vy, budu ráda za každý názor - opravdu, snesu kritiku a budu za ní ráda, ale prosila bych slušně :D

Shikamaru stál v kanceláři Tsunade, jejich hokage.

„Mám pro tebe novou misi,“oznámila.

„Předpokládám, že bude stejně otravná, jako vždycky.“

„Vlastně myslím, že by tě to mohlo docela bavit. Je to mise v Suně, mají tam nějakou nevyřešitelnou šifru, tak se snaž.“

„Jistě, Pátá,“ otočil se a opustil místnost.

Shikamaru už došel skoro k branám Suny, byl zvědavý, kdo ho bude mít nestarost tentokrát. Viděl ji už z dálky, Temari, proč ho to jen nepřekvapuje. Skoro vždycky to byla ona.

„Ahoj, ty problematická ženská.“ Pousměju se, moc dobře vím, jak ji to oslovení štve. To je taky důvod, proč jsem ho použil.

„Ahoj, lenochu. Zase jdeš pozdě, ostatně jako vždycky.“ Oplácí mi stejnou mincí.

„Těžko můžu přijít pozdě, když nebyl přesně určený čas, kdy mám dorazit.“

„Kdokoli jiný přijde vždycky před polednem. Jen ty- víš vůbec kolik je hodin?“

„Vlastně ani ne, je to otravné.“

„Radši už půjdeme,“ povzdychne si Temari. „Dešifrovací tým už tam musí čekat okolo pěti hodin.“

Zas takové zpoždění mít nemůžu? I když… asi to možné je, už zase moc přemýšlím. „Co je to vůbec za šifru, kvůli které jsem sem musel tři dny běžet a pak se bavit s tebou. To je tak složitá, že si ji v Suně nedokážete vyluštit sami?“

„Normálně bych se urazila, ale pravdou je, že nedokážeme. Ne, že bychom měli špatný dešifrovací tým. Tohle říkám nerada, ale nikdo z nich prostě nemá IQ přes 200. Třeba si s tím poradíš. Mohlo by to obsahovat důležité zprávy o Akatsuki. Nemůžeme si dovolit to nevyluštit.“

„Pochopitelně,“ odtuším. „To abychom si pospíšili.“

„To navrhuji celou dobu,“ zaprská.

„Výborně, když nemáš nic proti, můžeme přidat.“ Rozběhnu se, sakra, co to do mě vjelo, já jsem přece líný. No, ale ta šifra je výzva. Pousmál se, však on jim ukáže, jak to dělají v Konoze.

O tři hodiny později nebyl moudřejší, byla to řada naprosto nesmyslných čísel. „Tohle je tak otravné,“ mrmlal si pod fousy, ale nepřestávalo mu to vrtat hlavou. Strávil nad ní několik dnů a pak mu to došlo, nemohlo by to náhodou být… Jistě, to by vysvětlovalo to, proč… Samozřejmě, ale radši to nejdřív ověřím. Bylo by trapné potom zjistit, že jsem se spletl.

Vydal se do pouště, po chvíli dorazil na místo, které mu vyluštil. Nebylo nijak zvláštní, asi se přece jen spletl. Udělal ještě jeden krok dopředu. No nic, musím zpět do Suny. Když vtom se písek kolem něj zvedl a zavřel ho do koule. Gaara? Gaara je přece jediný, kdo dokáže ovládat písek, ale proč by něco takového dělal, to je přece naprostý nesmysl. No, radši bys měl vymyslet jak z toho ven, Shikamaru, začalo jeho duchaplnější já, vzchop se a nepřemýšlej tu o nesmrtelnosti chrousta. To se ti snadno řekne, ale jak se z tohohle chceš pomocí stínů dostat? Ptala se jeho pesimistická část. To je taky fakt, třeba nás někdo zachrání, pokračovala jeho optimistické já, jednou to byl Asuma, jednou Temari, on nám někdo pomůže. Sakra, jak to, že o sobě myslím v množném čísle a už zase spoléhám na to, že mě někdo zachrání, bože smiř se s tím Shikamaru, nikdo neví, kam si šel, nikdo té šifře nerozumí. Není šance, že by tě tu někdo našel. Panebože, to je otrava, radši si zdřímnu, však on někdo přijde.

Mezitím si Temari všimla, že nikde není, hledala ho všude po vesnici, ale nebyl k nalezení. Určitě se zase někde fláká, lenoch jeden, není na něj spolehnutí. Měla chuť ho zabít, ale zároveň o něj dostala strach, přece jen byli přátelé, měla toho lenocha docela ráda. No, dobrá, možná trochu víc, než docela, ale to na věci nic neměnilo. Zmizel a nikdo nevěděl kam. Když proběhala celou Sunu, začala hledat i okolo. Asi po třech hodinách se na ni konečně usmálo štěstí. Našla pár napolo zavátých stop Shikamarovi velikosti. Alespoň to předpokládala, ona mu nohy neměří, ale takhle nějak veliké by být mohly. Rozběhla se tím směrem. Sem tam viděla další stopy a za chvíli už byla u jedné z Gaarových pastí. Neříkejte mi, že skončil v ní, co tady vůbec dělá, jestli je tam uvnitř ovšem on. Asi to risknu, rozhodla se na konec. A uvolnila bratrovu techniku. Koule zmizela a na písku se objevil spící Shikamaru. To snad nemyslí vážně, on spí?! Ona se o něj bojí, lítá po vesnici a on si spí? „Vstávej lenochu?“ křikla na něj. Ani to s ním nehnulo, ovšem s tím se dalo počítat. Temari si povzdechla. Šla k němu blíž a zacloumala s ním. „Budíček!“ zařvala mu do ucha.

„Ještě ne mami, nech mě spát,“ převalil se.

„Panebože, já nejsem tvoje matka, tak už vstaň, nemám na tebe celý den, musíme ještě vyluštit tu šifru.“

„Tu už mám vyřešenou.“

„To nesmyslíš vážně? Tak proč tady zbytečně ztrácíme čas? Musíme to říct ostatním?“začínala panikařit.

„Klídek, Temari, ta šifra odkazovala na tohle místo.“

„Na Gaarovu past?“

„Hmmm. Takže je vážně Gaary? Myslel jsem si to, tím se to vysvětluje.“

„Cože?“

„No, ty dokumenty, co jste získali, neobsahují informace o nepříteli, ale informace, které nepřítel zjistil o nás, je to prosté.“

„No jistě, takže vlastně zas až tak nevadí, že jsi tu past zničil. Vstaň, vracíme se zpátky. A abych nezapomněla,“ otočila se na něj. „Tohle je za to, že jsem musela prohledat celou Sunu, stopovat tě pouští a ještě jsem se při tom o tebe bála.“ Vrazila mu facku, jen to mlasklo.

„Asi jsem si to zasloužil,“ zašeptal za odcházející kunoichi. Facka na tváři ho ještě pálila, ale nemohl se ubránit úsměvu.

P.S. Byla jsem odhodlaná si to po sobě znova přečíst, ale vzdávám to... Doufám, že se líbilo