Ticho

Je tu Shinova minulostní kapitolka, je krátká, necelá stránka ve Wordu, nechť se líbí... Nevím co dodat...

Večeře se odehrává v tichu, jako obvykle. Cinkání vidliček mi přijde tak nějak hlasitější. Sedíme u čtvercového stolu, je kvalitní, z dubového dřeva, ani jedna rýha, ani jedna skvrna. Čtyři stejné talíře, maminka, tatínek, bratříček a já. Otec sedí po mojí levé ruce, důstojný, klidný tichý, jako vždy. Naproti němu moje matka, žena drobné postavy, stejně tichá jako můj otec. Naproti mně sedí můj starší bratr, vlastně to není můj vlastní bratr, ale pro mě to bratr je, jmenuje se Torun, je asi o tři roky starší než já, chce se stát vojákem. Ticho trvá, dokud všichni nedojíme. Já a Torun se tiše ukloníme. Odcházíme.

*

Učím se, celý dům je tichý. Vzdělání je důležité, to říká můj otec, pokud zrovna není ticho. Učím se všechno možné, nejradši mám biologii, brouci mě fascinují. Postupně se osměluji a chodím si je prohlížet ven, občas si i nějakého nechám chvíli doma, ale vím, že by tam nebyli šťastní, venku jim je líp, začnu si dělat seznam, je jich tolik, co chci vidět. Kousek ode mě běhá Inuzuka s těmi svými psi, nevím, co si o něm mám myslet, na jednu stranu je strašně hlučný, moje na ticho zvyklé uši by ho nejradši zadupaly do země, ale na druhou stranu…

*

Stal se ze mě dvorní entomolog, nikdy jsem moc nepochopil, co ta práce znamená, tak jsem se rozhodl zmapovat všechny druhy brouků v okolí paláce. Často vídám toho Inuzuku, pokaždé mě hlasitě pozdraví a já chladně kývnu, začínám si ho oblibovat, chtěl bych mu odpovědět jinak, než jen chladným kývnutím, ale moje výchova mě brzdí. Takže jen kývnutí, časem přidávám i úsměv.

*

Asi je se mnou něco špatně, nikdy jsem se o lidi příliš nezajímal o lidi, brouci mě zajímaly víc, ale všichni v mém okolí se zajímají o dívky, jen já a Inuzuka ne. Hodně jsem četl, takže vím, jak to mezi muži a ženami chodí a ta představa… nedělá mi to dobře na žaludek.

*

Nemám rád dívky, teď to vím jistě, nějaká děvečka za stájí, nebo to bylo z kuchyně? Mě políbila, a já, nejenom, že jsem nic necítil, ale… ani to nebylo příjemné, nic, jen… uslintané. Mám pocit, jako by mě tam někdo sledoval, ale když se otočím, nikdo tam není, rychle odcházím.

*

Nikdo se to nesmí dozvědět. Nikdo. Nevím co je se mnou špatně, ale vím, že otec by to nesnesl. Sbírám brouky a sleduji Inuzuku, jak běhá se psi, působí tak svobodně.