Dvě matky a dům plný tet

Ani Yamanaka Ino to neměla v životě lehké... Co dodat - žádné nevhodné části! Sai není Sai. Tsunade mi trochu připomíná Cho (Nejiho matku), ale je trochu jiná, to je asi vše...

Na matku si nevzpomínám a otce nezajímám. Mám ale svoji druhou matku – Kohanu, starala se o mě jako o vlastní, ukázala mi maminčin obrázek. Mám prostě dvě maminky – Kohanu a Satsuki. Jedna na mě dává pozor ze shora a druhá je tu se mnou. A taky mám Sakuru moji nejlepší kamarádku. (Uznávám, na cca pětiletý dítě má dost souvislý myšlenky, ale nechtějte po mně, abych to psala ještě infantilněji)

*

Sakura šla za mojí maminkou a Kohana je nešťastná, taky mi Sakura chybí. Byla nemocná, moc nemocná, kdybych věděla jak jí pomoct, mohla si tu hrát se mnou, pláču.

*

Kohana už se usmívá, ale vidím, že není šťastná, nevím, jak jí mám pomoct, měla by mít kamarádku, ale moje Satsuki už tu není…

*

Potkala jsem moc milou holčičku, byla starší než já, myslím, že není tak stará jako maminka, ale starší než já. Dobře se mi s ní hraje, třeba by rozesmála maminku. Táhnu ji za sebou.

„Mami! Našla jsem si kamarádku!“

Povídají si spolu a pak se maminka rozbrečí, nevím co se děje, tohle jsem nechtěla. Ale pak se mamince objeví v očích to světlo. Říká něco o tom, že už není Kohana, ale Kumi. Je mi jedno jak si bude říkat, hlavní je, že maminka je zpět.

*

Hana se s námi kamarádí, jsem ráda, občas přivede i svého bratra, je starší než já a zřejmě ho hry se mnou příliš nebaví, nevadí, mám Hanu, nějakého Kibu nepotřebuju.

*

Je mi 10, chci se stát léčitelkou, Kumi říká něco o tom, že to asi nepůjde, moc dobčře nechápu proč, snaží se mi to vysvětlit. To opravdu vadí, že bydlíme v tomhle domě bez tatínka jen s dalšími tetami. Vždyť například Chiko je moc milá.

*

Takže nakonec budu léčitelkou, tatínek, kterého jsem viděla jen párkrát a kterému nesmím říkat tatínku, to zařídil, ale už tu nebudu smět bydlet. Kumi, Hana i já pláčeme.

*

Mám studovat u Tsunade-sama, kdysi byla prý skvělou léčitelkou, ale od té doby co její manžel zemřel, nevychází. Někdo říká, že zešílela. Jiní, že je to čarodějnice, příliš nechápu, co to má společného s tím, že nevychází ven. Žije ve staré věží a všichni jí nechávají na pokoji. Prý, když ji dokážu přesvědčit, můžu být léčitelkou.

Je to postarší paní, kdysi blonďaté vlasy dnes protkávají šediny, svraštělá povislá kůže, fialová tečka na čele, znak jedné z nejlepších. Na pozdrav, ani moje koktání nereaguje. Kýchnu, je tu prach a nepořádek, ani se nedivým, že neotevře pusu, vyhrnu si rukávy a pustím se do úklidu, třeba ji to donutí mluvit. Celou dobu mě sleduje, ale nic neřekne, utřu prach, vyhážu všechny plesnivé věci, vytřu, umyju okna, roztáhnu závěsy.

„Hned to tu vypadá líp, co?“

„To jistě, ano.“

Otevřu okno, abych sem pustila čerstvý vzduch, moment, ona mluvila, rychle se otočím.

„Jmenuju se Ino.“

„Pojď zamnou.“

Zajímavý začátek učení, že?

*

Jsem u ní v učení už několik let, hodně jsem se toho naučila o léčení i o ní. Ze začátku jsem si myslela, že opravdu zešílela, ale ona byla jen praktická, stýskalo se jí po manželovi a někdo po ní stále něco chtěl, ani se nedivým, že nakonec sehrála tu scénku se zešílením.

*

Je mi patnáct a jsem oficiálně léčitelkou, dostala jsem malý pokojík v paláci. Nejdříve ošetřuji jen spodní vrstvy, ze kterých ostatně pocházím, ale později často přiházejí i bohatší. Sblížila jsem se se šéfkuchařem, pořád sem chodí pro mast proti popáleninám, často se spolu zasmějeme, je to dobrý kamarád. Ale pořád si kladu tu otázku, kdybych tenkrát uměla to co teď, dokázala bych Sakuře poct?

*

Dnes se tu objevil Sai, tomu byste nevěřili, přišel jsem kvůli třísce zabodnuté do prstu. Celou dobu se mnou flirtoval, je to dvorní umělec a myslí si že po něm kouká každá, ach bože, proč jen se musím celou dobu tvářit, že ta tříska je těžké zranění a nemůžu ho raději odkázat do patřičných míst. Je mi 16.

Jass