Oheň, led a etiketa

 Neříkám, že tu není trauma, je, opět, jak jinak, že? A je tu taky romantika, ne úplně sladká, ale... no, to je fuk, přece vám to všechno nevyspoileruju. Opět je tu část, kterou nedoporučuji mladším 15 let, i když je to určitě jemnější než posledně, posuďte sami... Obrázky budou, určitě, ale ještě je nemám nakreslený a tudíž ani oscanovaný...  Pro dnešk už bych měla končit a radši se učit tu Chemii, dattebayo!

Můj otec byl bratr císaře, jeho dvojče, to druhé dvojče. Obdivoval jsem ho, chránil ho, později jsem přemýšlel, jestli to bylo kvůli tomu, že to byl jeho bratr, nebo proto, že to byl císař. Vždycky tu pro něj byl. Já jsem s ním neměl moc blízký vztah, sice to byl můj strýc, ale příliš dobře jsem ho neznal. Otec chránil jeho i nás, ale pak si musel vybrat a vybral si jeho, zachránil ho a zemřel místo něj, musel to být jeho osud. Matka se po jeho odchodu zhroutila, až tehdy jsem poznal, jak moc ho musela milovat, nereaguje, pláče, není schopná pracovat, ještě že je nám Hiashi vděčný a nechá nás tu bydlet zadarmo, dokud nebudu dost starý, abych začal pracovat. Je mi dvanáct.

*

Matka nemluví, pořád si jen maluje, její obrázky nejsou příliš dobré, ale je jasné, co jimi chtěla vyjádřit, sevře se mi srdce, čiší z nich bezbřehý smutek.

*

Začínám se učit bojovat, Hiashi řekl, že když budu dost dobrý, budu moct jít do jeho osobní stráže, jednou. Takže cvičím, a znovu a ještě jednou. Zlepšuju se, nejlépe mi jde boj beze zbraně, ale i s katanou to umím prý dobře, na svůj věk, při vrhání nožů jsem pořád mimo střed, ale já se zlepším, budu v jeho osobní stráži, jako můj otec, tohle musí být můj osud. Je mi třináct.

*

Mám amnézii, netuším, kdo jsem, myslím, že Tenten, ale kdo ví. Kdo byli moji rodiče, kdo ví. Moje minulost, těžko říct. Našel mě starý Katashi, je to mistrný kovář, nemá syny ani učedníky, tak se rozhodl, že bude učit mě, kdo to kdy slyšel, dívka a zbrojířka? Ale jednou to zkusím a vím, že tu práci miluju. Jsem prostě Tenten Kajiya (Kajiya znamená kovářka), nic jiného nepotřebuju vědět.

*

Je mi sedmnáct, jsem kapitán hradní stráže, už dlouho mě nikdo neporazil. Striktně dodržuji pravidla, musím jít ostatním příkladem. Každý večer si brousím katanu, modlím se tolikrát, kolikrát je přikázáno, vstávám s úsvitem, starám se o matku, už měsíc jsem ji neslyšel říct slovo, před měsícem řekla jen barvy, došli jí, chtěla, abych jí opatřil nové a já byl šťastný, že něco řekla. Miluju svojí šílenou matku.

*

Uštípla se mi špička u katany, tohle sám neopravím, povzdechnu si, budu muset jít ke zbrojíři, nebyl jsem tam, ani nepamatuju, už se na starého Katashiho těším. Jdu ke kovárně, Katashi tam není, zato tam sedí nějaká dívka, je velmi pohledná, ale při pohledu na její úbor trochu zrudnu. Místo společensky vhodného oblečení, nebo alespoň ženského oblečení na sobě má volnou košili a kalhoty. Opřu se o zeď a čekám, nějakou chvíli je ticho, netrpělivě podupávám nohou, přemýšlím, co tady ta dívka hledá, od dvora nebude, to by nebyla takhle oblečená, možná vesničanka, ale co by tu pak dělala?

„Čekáte tu na někoho?“ ozve se najednou sytý alt.

Otočím se, je to ona výstřední dívka, „Ano,“ odpovím zdvořile. „Čekám na zbrojíře Katashiho.“

„Toho tu ale dnes nezastihnete, je nemocný, zastupuji ho.“

„Cože? Vy? Vždyť jste žena.“ Už když to vypouštím z úst, uvědomím si, že to asi nebyl příliš dobrý tah.

„No a co? Jste další muž, co si myslí, že ženy jsou dobré jen na vyšívání? Nevidím důvod, proč bych tu nemohla pracovat, zpátečníku. Chtěl jste něco opravit?“

Pochybovačně se na ni podívám a pak na katanu ve svých rukou, rozhodnu se, však uvidíme, co umí „vlastně ano, kousek se mi tady uštípl, potřeboval bych to spravit.“

„Jistě, to není těžké spravit, zkušeně se na ni podívá, když za hodinku přijdete, bude hotová.“

„Jen tak mimochodem, jak se jmenujete?“

„Není slušné, aby se muž představil jako první?“

Překvapeně se na ni podívám, ona mě nepoznala? „Hyuuga Neji.“

V očích se jí bleskne poznání, ale na jejím chování se to nijak neprojeví. „Tenten.“

Čekám, že bude pokračovat, ale její příjmení se zřejmě nedozvím, nevadí. „Dobrá, nikam nespěchám, počkám si na tu katanu tady Tenten-san.“

Ušklíbne se, jako by tušila důvod, proč zůstávám, „Jistě, Hyuuga-“ tady se zarazí a přemýšlí, jakou příponu přidat, zřejmě se nechce uchýlit k uctivému sama, které by za normálních okolností měla použít. „-sama“ vysloví to přesně tím tónem, který jasně dává najevo, že mě tak nebere, tvrdohlavá holka, zjistím, že se usmívám. Je tak nevychovaná, že proti ní vypadá každý zdvořile, nemusím se tolik kontrolovat, je to tak příjemné.

Začne pracovat na kataně, původně jsem chtěl ohodnotit její zacházení s mečem, ale zjistím, že z ní nemůžu spustit oči, čokoládové zbarvené vlasy stočené do dvou drdůlků, vypadají jako medvědí ouška, v očích stejné barvy se odráží plamen. Štíhlé pružné tělo, údery kladivem. Z čela jí odlétne kapka potu a další, stéká jí po tváři, po krku, bloudí po jejím těle, chci být tou kapkou potu. Je mi horko, ale v kovárně je vždycky horko. Strčí katanu do kádě s vodou oblaka páry, jde ke mně, podává mi ji, tuším, že říká něco o tom, že už je hotová, ale já nevnímám, odhrnu jí z očí pramínek, kterému se nějakým zázrakem podařilo dostat z drdůlku. Závan studeného větru, moje dřívalá jistota se vrací.

„Děkuji,“ rychle odcházím, co mě to napadlo, je sice krásná, ale rozhodně ne z dobré rodiny, nemohl bych se zamilovat do někoho takového, jsem synovec císaře. Napřímím se, už na ni nebudu myslet.

*

O měsíc později.

Běží přede mnou lesem dlouhé vlající čokoládově hnědé vlasy, běžím a ona se občas otočí, jako by chtěla vědět, jestli tu ještě jsem, ale nezpomalí, chci ji chytit, ale vždycky uklouzne, nechci ji ztratit, čokoládově hnědá, nevychovaná, bez rodokmenu, bez znalostí etikety, nesvázaná, volná, to všechno je, nedokonalá a přesto v mých očích dokonalá, tohle se nemělo stát. Najednou se scéna promění, stojíme naproti sobě, v očích má oheň a já už neváhám tak jako poprvé, políbím ji. A pak se probudím. Celý zpocený, zrychleně dýchám. Zase ten sen a to jsem si slíbil, že už na ni nebudu myslet…

*

Tenten 1: Proč mi ten strnulý, ledově chladný mladík pořád leží v hlavě?

Tenten 2: Asi není tak úplně ledový, zdá se, že na konci už byla ta katana poslední, co ho zajímalo.

T1: Kušuj, jen si všimnul, že mi padají vlasy do očí.

T2 :No jasně, tohle dělají zákazníci běžně, každý den ti jich 50 odhrnuje vlasy z očí.

T1: Když jsi tak chytrá tak mi to vysvětly.

T2: No to je přece jasný, došlo mu, že jsi holka, podle mě teda trochu pozdě.

T1: A co jako?

T2: Pěkná holka…

T1: Panebože, ty mě tak-

„Au! Do háje! *************** (velké množství cenzurovaných nadávek…) Musím přestat při práci přemýšlet o kravinách, asi jsem si zlomila prst. Pustit si perlík na prst, to se opravdu povede jen mě, sednu si na lavici, pekelně to bolí, navíc teď nebudu moct pracovat, to je v ******. Kouknu se na prst, zdá se, že kosti jsou rovně, použiji zbytky kovových prutů a obvaz, který tu vždycky mám a udělám si dlahu. Perfektní. Co teď?“

*

Kašlu na to, jdu za ní, teď už určitě bude v kovárně. Za chvíli jsem tam, ale je tam ticho, nechápu to, měly by být slyšet údery kladiva. Zevnitř zaslechnu tlumené nadávky. Vejdu dovnitř, sedí na lavici a kriticky si prohlíží zafačovanou ruku.

„Co se ti stalo?“

Překvapeně vzhlédne, „pustila jsem si perlík na ruku,“ přizná.

„Panebože,“ přejdu k ní a vezmu zraněnou ruku do dlaní, „už jsi byla za Ino-san?“

„Ne.“

„Ale plánovala jsi tam jít, že ano?“

Poškrábe se zdravou rukou za uchem, „vlastně ne.“

Prudce ji vytáhnu na nohy, „pojď.“

„Ale vždyť to nic není!“

„Zlomený prst, to vůbec nic není,“ odseknu ironicky a táhnu jí za sebou.

„Ale vždyť-“

„Ještě jeden protest a ponesu tě,“ skoro chci, aby to udělala, ale ona mlčí.

„Hyuugo,“ ozve se po chvíli ticha.

„Už žádné sama?“

„No, to… , vlastně, já-“

Líbí se mi, jak je zmatená, roztomilá. „Ne, to je v pořádku, říkej mi Neji, s jakým titulem se ti zlíbí, ale pojď.“

„Takže ti můžu říkat Neji-chan?“

„Téhle verzi bych se raději vyhnul.“

„Tak dobrá, Neji-kun?“

„Lepší, jsme tady.“

*

Zatímco mi Ino ošetřuje ruku, mě celou dobu drží za tu zdravou, je to tak trochu trapné, ale nechci se pustit a on to zřejmě taky nemá v plánu, tak co…

Odcházím s velikou obvazovou bambulí na ruce, to jsem zvědavá, jak budu pracovat.

„Nebudeš pracovat.“

Sakra, já to řekla nahlas? „A kdo podle tebe bude opravovat vojákům katany,“ pokusím se o vtip.

„To je mi jedno, ale ty to nebudeš, ty si dáš ruku nahoru a budeš odpočívat.“

Nadechnu se k protestu.

„Budu tě kontrolovat, jestli na ten perlík jenom šáhneš-“ teď už to není ten ledový chlapec, v očích se mu objevili ohýnky a se zápalem se se mnou dohaduje.

„Dobrá.“

„C-cože?“ Zřejmě je zmatený z toho, jak rychle jsem souhlasila.

„Copak mám na vybranou?“

„Ne,“ prohlásí se zadostiučiněním.

„V tom případě bys mě měl doprovodit, aby cestou náhodou nezakopla.“

„Bude mi potěšením,“ prohlásí a nabídne mi rámě.

Takovou reakci jsem nečekala, ale co, zavěsím se do něj a naviguji ho směrem ke svému domovu.

*

Jsem zvědaví kde bydlí, a i když si to nechci přiznat, taky nechci aby někde omylem zakopla, jak prohlásila.

Dojdeme k staršímu, ale zachovalému domu, vede mě nahoru, zřejmě bydlí v podkrovním pokoji. Je malý a je v něm zima. Tady nemůže zůstat!

„Vždyť je tu zima a ty jsi zraněná, nemůžeš tu být, ještě bys nastydla.“

„Už je to tu zase? Já nejsem z cukru, trocha zimy mi nevadí.“

Je tak tvrdohlavá, já se z ní zblázním. „Chceš být ještě nemocná?“

„A proč bych měla být?“

„Protože tu je zima,“ opakuji trpělivě.

„Ale není,“ v očích má zase ten oheň, bojový postoj, musím se pousmát. Už na to nemám energii, čert vem pravidla. Přistoupím k ní a políbím ji, chtěl jsem ji políbit jemně, tak jak to maximálně povolovala dvorská etika, ale s ní to tak nešlo, dal jsem do toho polibku všechnu tu frustraci a podráždění z její tvrdohlavosti. Nezdálo se, že by jí to hrubé porušení protokolu vadilo, přitiskla se ke mně a obtočila mi ruce kolem krku, byl jsem v nebi. Chtěl jsem ji, chtěl jsem ji jen pro sebe. Odtáhl jsem se.

*

„Tady prostě nezůstaneš.“ Pořád jsem ho objímala a hledala ztracenou rovnováhu, bylo to nečekané, ale tak nějak správné.

„A kam mám teda jít,“ zeptala jsem se ho omámeně.

Na chvíli se odmlčel, „pojď ke mně.“

Překvapeně jsem na něj pohlédla, „Víš, že tím dáš drbnám materiál tak na tři roky.“

„Je mi to jedno.“

Překvapeně na něj pohlédnu, vzorný, ledový chlapec vždy dokonalý a je mu to jedno? V tom případě, „dobrá, půjdu.“

Vypadá, že se mu ulevilo. „Chceš si s sebou něco vzít?“

„Jistě,“ pustím se ho a nahážu si do vaku (nevím, jaké by mohla mít zavazadlo, tohle je takové univerzální…) nějaké ty nezbytnosti, „fajn, můžeme vyrazit.“

Sebere a mi vak a vyjde ze dveří, rychle ho následuji.

*

A jsme tu, odemknu dveře a automaticky zamířím do matčina pokoje, houpe se v houpacím křesle (měli už houpací křesla?) a kouká se do zdi, proč si nekreslí? Tenten si stoupne vedle mě, popojde k mojí matce a políbí jí ruku, „dobrý den.“

„Ona-“

„Dobrý den, jak se jmenujete?“

Překvapením otevřu pusu, ona mluví!

„Tenten, Hyuuga-sama.“

„Prosím, neoslovuj mě příjmením, připadám si stará, jsem Cho.“

„Bude mi ctí.“ Otočí se ke mně, „proč pláčeš, Neji-kun?“

Až teď mi dojde, že mi po tvářích stékají slzy, „To jen, že, jsem ji už dva měsíce neslyšel říct ani slovo.“

„Neji,“ usměje se na mě matka a zase upadne do zamyšlení.

„Děkuju, Tenten, tohle byl ten nejkrásnější dárek ze všech.“

*

Už je u mě dlouho, prst se hojí a já vím, že mě možná brzy opustí, nesnesu pomyšlení na to, že by měla být v tom studeném domě. Teď už vím, že ji miluju a nemíním ji tam pustit, je jen jedna možnost, udělám si výlet do města.

*

Neji je dnes celý den pryč, jsem v pokoji a bavím se s jeho matkou, je sice trochu roztržitá, ale jinak vypadá v pořádku, nemůžu uvěřit tomu, že byla opravdu tak dlouho mimo. Ukazuje mi svoje obrázky, jsou tak smutné. Neji to musel mít těžké, chápu, proč tolik lpěl na všech pravidlech, asi jsem mu trochu proházela žebříčky, pousměju se pro sebe. Vztah mezi námi je zvláštní, normálně by se mi měl dvořit, pak mě požádat o ruku a pak bychom se měli vzít, ale to, co jsme dělali, nevypadalo jako dvoření. Ne, že bychom dělali něco intimnějšího než líbání, ale i to bylo na dvorské poměry dost…

*

Je zpátky, pozval mě na procházku do zahrady, dobrá, spíš parku, říká se tomu sice Palácová zahrada, ale jsou tam skoro samé stromy… Neji má na tváři tajuplný výraz, něco chystá, jsem zvědavá. Jdeme parkem a povídáme si, Neji „nenápadně“ řídí cestu, dělám, že jsem si toho nevšimla. Dojdeme ke košaté staré magnolii, je opravdu majestátní, takhle velikou jsem nikdy neviděla. Stojíme pod ní, čelem k sobě. Neji se zhluboka nadechne.

„Víš, když jsem tě poprvé uviděl, myslel jsem si, jaká jsi nevychovaná a tvrdohlavá, ale z nějakého důvodu jsem na tebe musel pořád myslet, i když jsem se snažil zapomenout. Stalo se spoustu věcí a já najednou věděl, že tě miluju a že bez tebe být nechci, takže se tě chci na něco zeptat,“ najednou se mu v ruce objevila tmavomodrá papírová krabička. „Vezmeš si mě?“ Otevřel krabičku, nemůžu dýchat, uvnitř byl krásný zlatý prsten s kouskem korálu.“

„Ano, jistěže ano,“ skočím mu kolem krku.

Políbíme se.

„Kdy se vezmeme?“

„Nevím, tak daleko jsem nepřemýšlel.“

„Nechce se mi moc dlouho čekat.“

„Mě taky ne.“

„Myslím, že by ti mohli být svatební šaty mé matky.“

„Hmmm, mohli bychom to stihnout ještě dneska…“

Chytil mě za ruku a běželi jsme domů…

*

Ty šaty jsou opravdu krásné, nejsou tak velkolepé jako obvyklé svatební šaty, mají jen dvě vrstvy, místo obvyklých osmi. Jsou bílé, na svatbu bereme jen Cho, spěcháme a navc nevím kohobych pozvala, kromě Katashiho a ten je nemocný. Po chvíli hádání jsme domluvení a můžeme se vzít. Ze samotného obřadu si toho příliš nepamatuji, dlouhé poslovy, sliby, San San Kudo (tradiční přípitek se saké...) a najednou jsme svoji, nemůžu tomu uvěřit, ale jsem šťastná.

*

(Pozor, následující část je mírně řečeno nevhodná... )

Jsme zpátky v Nejiho domě, našem bytě, zdá se, že ztratil trpělivost, protože mě hned za dveřmi vezme do náručí a běží směrem k jeho ložnici, naší ložnici, pořád si na to nemůžu zvyknout. Omluvně se přes jeho rameno usměju na Cho, ale ona se jen uchichtne, zřejmě vzpomíná na svůj den. Jsme v jeho ložnici, chce mě položit na postel, ale pak jakoby si něco uvědomil, mě postaví na zem. „Nesmíme tu yukatu zničit,“ zachraptí. Zhluboka se nadechne, opatrně mi sundá obi. Rychle ze sebe shodí vrchní oblečení a zajede mi rukama pod rozevřenou yukatu. Mám husí kůži, přitisknu se k němu, jeho dotyky mě pálí, hladí mě po zádech, čím dál níž, nekompromisně ze mě shodí yukatu, skopnu boty, stojím tu úplně nahá, on v jakési košili, které ho rychle zbavím, uchechtne se mojí netrpělivosti. Přitiskne mě k sobě a hladově mě políbí, takhle mě nikdy nelíbal, s takovou touhou, takovou potřebou, takovou láskou. Ten nápor nevydržím, zasténám. Nadzvedne mě a vydá se směrem k posteli, omotám mu nohy kolem pasu. Spadne se mnou na postel. Hladí mě, dotýká se mě všude, nikdy v životě jsem se takhle necítila. Třesu se, zarývám mu nehty do zad, chci víc a taky to na něj křičím.

„Trpělivost.“

Nechápu, proč mi nerozumí. Ležím na zádech s roztaženýma nohama, on mezi nimi, prohnu se v bocích. Chci, aby byl ve mně, chci být jeho, chci zpečetit to, že jsme svoji. Zřejmě došel ke stejnému závěru, pohladil mě rukou po stehně a strčil do mě prst, nebylo to to, co jsem chtěla, ale stejně jsem musela sténat, za chvíli se přidal druhý, byla jsem ztracená. Konečně do mě vniknul, pomalu, miloval mě něžně a potom rychleji. Zaryla jsem mu nehty do ramen a zasténala jsem jeho jméno a pak jsem přepadla přes okraj, ještě chvíli se ve mně pohyboval, vystříklo do mě jeho semeno a on se na mě zhroutil, objala jsem ho.

P chvíli se nadzvednul s šibalským ohýnkem v očích.

„Ještě nemáš dost?“ zavrním.

„Já nikdy nebudu mít dost.“

*

Naše svatba se stala nejnovějším drbem, císař se urazil, že se s ním Neji neporadil. A já do nedávna pokračovala ve své práci i přes to, že jsem byla vdaná – další materiál vhodný pro drbny. Položím si ruku na rostoucí bříško, miluju ho už teď a to se ještě nenarodilo. Jsem šťastná, co natom, že první vzpomínku mám z doby, kdy mi bylo 13, nepotřebuju znát svou minulost.

Jass