Láska vs. Pomsta 1/3 (Kimi/Sasu)

 Už jsem vám říkala, že Pomsta vs. Láska mi zpětně připadá trochu odfláknutá, tak jsem tu s novou verzí, tu starou nesmažu, ale tahle je podle mě lepší, co si myslíte vy?

Musím se chodit koupat pozdě, nevím, proč tak zarytě nechce, aby všichni věděli, co jsem, ale je to Orochimaru-sama, pro něj bych udělala cokoli, byl tu pro mě, když tu nebyl nikdo jiný, obdivuji ho, nejvíc ze všech. Teplá voda je tak uvolňující, opřu si hlavu o okraj lázně. Uslyším kroky, sakra, ručník je moc daleko a stejně by toho moc neschoval, obinadlem se už omotat nestíhám, doufám, že je to některá z dívek, že jde do vedlejší lázně, modlím se k bohům známým i neznámým (pane bože, alláhu, Die, Jashine, Freyo, to je jedno kdo…), nikdy jsem nebyla příliš zbožná, teď se mi to vrací. Do háje. Ponořím se do lázně až po nos, sedím čelem ke dveřím, napínám pohled, kdo přijde. Uchiha Sasuke, do háje, ještě lepší, kdyby to byl kdokoli jiný, mohla bych ho poslat do háje, ale takhle? Bez šance. Nový pánův miláček, na jednu stranu, můj pán ho chce, a já chci pro něj jen to nejlepší na tu druhou, chci, aby se zajímal o mě, toho kluka bych porazila i se zavázanýma očima. Všimne si mě, ale nepozdraví a beze slova se svlékne, uhnu pohledem, ale něco mi ho k němu bez ustání přitahuje. Má pěknou postavu a - zde perverzní myšlenky raději utneme, řekněme, že Kimimaro si měřil pohledem Sasukeho nejrůznější proporce a došel k závěru, že není tak plně ošklivý – zčervenám, ještě že je ta voda teplá, bude si myslet, že je to tím horkem, ulehčeně vydechnu.

„Jsi nějaký nervózní, Kimimaro, děje se něco?“ Vleze do lázně a usadí se naproti mně.

„Ale vůbec ne.“

„Mohl bys mi podat mýdlo?“

„C-co?“

„Mýdlo, leží za tebou.“

„Oh, jistě.“

Automaticky se trošku nadzvednu a podám mu mýdlo, místo mýdla však chytne moji ruku, zkroutí mi ji a donutí si mě stoupnout, tak tohle je problém…

„Věděl jsem to,“ prohlásí neutrálně a dovolí mi se posadit.

„J-jak bys to mohl vědět?“ trochu se mi třese hlas, zkřížím si ruce na prsou.

„I když se snažíš vypadat jako kluk, vypadáš prostě jako holka, koupáš se tu pozdě večer každý den, a když jsem se před tebou svléknul, zrudla jsi, jako holka. A důvodů je víc.“

„Orochimaru-sama mě zabije.“

„A co když se to nedozví?“

„Jak by mohl, vždyť-“

„Mohlo by to být naše malé tajemství,“ přejede mi prstem po paži, to je vážně z deště pod okap. Ale není zas tak ošklivý, a i když jsem si to takhle poprvé nepředstavovala, lepší už to asi nebude… (Jsem na ni hodná, vidíte, Orochimaru ji ani neznásilnil…)

„Dobrá.“

„To sis to rozmyslela rychle.“

„Radši ty, než trest.“

„Hmmm, tak to asi nejsem na žebříčku moc vysoko, co?“ Přisune se ke mně blíž a dá mi ruku kolem ramen.

„To rozhodně ne,“ tím ale s klidným přístupem končím, protože mu ruka z mého ramene sjede k ňadru, které začne mnout, pokračuje v rozhovoru jakoby nic.

„Jsi tu už od malička a všichni, kromě Orochimara si myslí, že jsi kluk, je to tak?“

„Ano,“ zasténám.

„Měl tě Orochimaru?“

„Ne,“ nemá cenu odporovat, nechci odporovat.

„Takže jsi panna,“ konstatuje.

Už nemám sílu tvořit slova, souhlasně zasténám, silněji.

Jízlivě se ušklíbne, síla mojí reakce ho zřejmě pobavila, na rozdíl ode mě.

Přitáhne si mě na klín, jednou rukou mi stále svírá ňadro, druhou mě donutí obtočit mu nohy kolem pasu, přitisknu se k němu. Cítím ho všude, cítí mě tak, jak mě ještě nikdo necítil, vidí mě tak jak mě ještě nikdo neviděl a přes to se tváří chladně a soustředěně. Položím mu ruku na srdce, zběsile tluče, takže není tak chladný jak vypadá. Zřejmě mě za to odhalení chce potrestat, protože mě donutí trochu povolit sevření nohou a vnikne do mě prstem, to už je na mě moc, nahlas zasténám, položí mi ruku na pusu. Uvědomím si svojí hloupost, zvuky se tu rozléhají daleko. V tu chvíli si uvědomím další reakci jeho těla, která dokazuje, že není kostka ledu. Zřejmě už nechce čekat. Zvedne mě a vyleze z lázně, položí mě na tatami, kousek od lázně. Lehne si na mě a tím samým pohybem do mě vnikne, chvíli počká, abych si na něj zvykla, taková ohleduplnost mě překvapí. Začne se ve mně hýbat a moje tělo začne samo reagovat a najednou jsme jeden. Jedna bytost, jedna mysl a pak se ta mysl roztříští.

*

Před dvěma dny.

Zavolal si mě Orochimaru.

„Všiml sis na Kimimarovi něčeho zvlášního?“

„Nevím, co máš na mysli.“

„Je to dívka.“

„Trochu mi to tak připadalo, ale nečekal jsem, že opravdu…“ zahloubám se.

„Chci, abys ji svedl.“

„Cože, proč?“

„Zajímá mě jaká kombinace kekkei genkai vznikne a teď už běž.“

*

„Přijď za mnou zítra v jedenáct,“ teď už jsem opět ledově chladný.

*

Rozklepaná zaťukám na jeho dveře, otevře a vtáhne mě dovnitř.

„Příště zaťukej a rovnou vejdi, nechceš přeci, aby tě někdo viděl?“

Jen mlčky zavrtím hlavou.

„To je dobře, moc dobře,“ prohlásí, hraje si s mým zipem u krku, rozepl ho tak akorát, aby nebyli vidět bradavky a odvázal fialovou mašli. „Tak je to lepší,“ prohlásí a pak už mi nekompromisně strčí jazyk do krku. A já taju, přes to, že ho nesnáším, taju.

*

Zaťukám a rovnou vejdu dovnitř, Sasuke sedí na židli směrem ke dveřím a brousí katanu. Upře na mě pohled, pár posledních tahů a položí katanu na stůl. Pomalu ke mně přejde, potichu jako kočka. Zahákne prsty za mašli a přitáhne si mě k sobě, dívá se mi do očí a rozvazuje stuhu, vjede mi rukama pod šaty (nevím, jak jinak tomu kusu oblečení říct, ale všichni víme, co nosí Kimimoro, že?), pořád ten upřený pohled, dotýká se mě, pánovitě, ale přes to něžně. Jeho ruce se na první pohled zdají jemné, ale ve skutečnosti, jsou trochu mozolnaté, hrubé ruce na jemné kůži, vzrušuje mě to. Udržuji oční kontakt a rozvážu mu tu stejnou stuhu, jaké on už mě zbavil. Košile se mu rozevře, asi chce vyrovnat skóre, protože mi prudkým trhnutím rozevře zip až dolů, stáhne mi šaty.

„Trapný obinadlo,“ zamumlá, ale rychle mě ho zbaví. „Takhle je to mnohem lepší.“

*

Za chvíli je čas jít za Sasukem, stojím před zrcadlem, přece se kvůli němu nebudu upravovat… Pořád se dívám, pak se moje koutky zvlní škodolibým úsměvem, odvážu fialovou stuhu a nechám ji na posteli, teď můžu vyrazit.

*

„Konečně jsi tu příšernost nechala na pokoji,“ prohlásí a znovu se přisaje k mým rtům.

Bod pro Sasukeho, myslela jsem, že ho tím naštvu, ale kupodivu mi to nevadí, jsem ráda.

Ležím pod ním, teď už úplně nahá a chci ho, tak moc ho chci, co se to se mnou děje?

*

Už zase stojím před zrcadlem, koukám se do svých očí, jsou modré, nebo šedé? Vlastně nevím. Nevím nic. Toužím po Sasukem, kdy se tohle začalo dít? Já ho přeci nesnáším, tohle nechci, nechci!

*

Stuhu nechám na pokoji. Než zaklepám, rozepnu si šaty, tak, jak to vždycky dělává on, chci mu naznačit, že mám ráda, jak to dělá, že chci, aby to tak dělal a na druhou stranu je to tak nepochopitelné gesto, že ta část, která ho chce za to všechno zabít je spokojená. Zaklepu a vstoupím, než se naděju, jsem jeho náruči, chladný výraz jako vždy, musel stát vedle dveří, přitiskne mě na zeď a já cítím jeho drobný úsměv, když zjistí, že část jeho práce už je hotová. Chci rozvázat jeho stuhu, ale není tam. On mezitím rozepl celý zip, chci k němu jít blíž, ale zastaví mě a nejdřív mě zbaví obinadla. Rozevřu jeho košili a přitisknu se mu kůží na kůži, chvíli mě jen mlčky objímá.

*

Sakra, chce, abych s ní měl dítě, nesmím jí to říct, ale zároveň mám pocit, že se z toho začíná stávat něco víc. Víc než chci. Víc než potřebuju. Ale teď mám pocit, že jediné, co potřebuju je ona. Sladká Kimi, to, jak se formují její rtíky, když sténá moje jméno, to, jak kvůli mně celá zvlhne, to jak jí zčervenají líce. Všechno tohle vyvolávám já, potřebuju ji znovu cítit, je mi jedno, že je poledne, nevydržím do večera.

…

Otevřu dveře, stojí před zrcadlem jen v ručníku, to mi vyhovuje, zavřu dveře.

„Sasuke, co-“

Umlčím ji polibkem.

„Je pol-“

Líbu ji, a pak ta chvíle, kdy se přestane vzpírat, její ruce pod mou košilí, ručník, zapomenutý, shrnutý u jejích nohou. Její neobratné prsty, zápasící s kusy mého oblečení, a naléhavost, jsem rád, že nejsem jediný, kdo trpí. A pak už je pode mnou. Už existuje jen ona, její šedivé culíčky, rtíky, celá ona, pode mnou a tak krásná, nezasloužím si ji.

*

Celý den jsem tak trochu mimo, nevím, jestli se těším, nebo mám strach, chci ho vidět, chci ho cítit na sobě, ale zároveň… se bojím. Mám pocit, že chce něco víc, že chce to, co já, ale možná, to tak není.

Chci ho překvapit, vím, že jestli mě někdo takhle uvidí na chodbě, jsem nahraná, kašlu na to, chci, aby mě chtěl, tak jako nikdy. Namaluju se trochu jinak než obvykle, červené linky kolem očí, udělám je víc dívčí, přetřu si i rty, obléknu si malou červenou košilku, kterou jsem kdysi ukradla Tayuye, přehodím přes sebe župan a vlasy nechám rozpuštěné. Čas vyrazit.

Rychle běžím chodbou, v jedenáct už klepu, a rychle vklouznu dovnitř. Sasuke u stolu něco sepisuje, neotočí se. Shodím ze sebe župan, potichu přejdu až k němu a přitisknu se mu ňadry na záda, obtočím kolem něj ruce. Sasuke přestane psát a čeká, co budu dělat. Políbím ho na krk, rtěnka zanechá rudou stopu a rukama zatím rozvazuji stuhu, kterou má převázanou košili, vjedu mu pod ní rukama, Sasuke to dlouho nevydrží, vstane, otočí se a zalapá po dechu. „Bože.“ Cool chlad už zřejmě není v módě. Rukama vjede přímo pod košilku, zastaví se na zadečku a přitáhne si mě k sobě, chvíli mě propaluje pohledem a pak prohlásí, „Moje sebeovládání je silný, ale o tohle sis koledovala.“ Políbí mě.

„Co?“

Posune ruce výš a zastaví mi je na bocích, zvedne mě a posadí na stůl, přímo na rozdělanou práci. Zdá se, že opravdu ztratil klid, protože místo aby se svlékal s rozmyslem a klidně, tak divoce poskakuje po jedné noze, za chvíli je nahý, chci si košilku taky stáhnout, ale zarazí mě, „tu si nech na sobě.“

Vstoupí mezi mé rozevřené nohy, vtáhnu ho do sebe.

*

Hlavu má položenou na mé hrudi, košilku někdy vprostřed večera ztratila. Prohlížím si ji, je tak krásná, střední postavy, i když proti mně je spíš drobnější s bílo-šedými vlasy, dvě roztomilé červené tečky na čele, nádherné oči a božské rty. Klíční kosti, miluju její klíční kosti, ten důlek mezi nimi i to drobné tetování, sjedu pohledem níž, drobnější ňadra, která mi tak akorát padnou do ruky, štíhlý pas a nohy, ty nohy… Panebože, co budu dělat, až se dozví, proč to dělám, už nikdy se mnou nepromluví.

„Měla bych už jít.“

Fajn, končím s přemýšlením, „v žádném případě,“ prohlásím a převalím ji pod sebe.

„Ale-“

„Nech těch protestů, nebo tě budu muset potrestat.“

Dneska kašlu na Orochimara, do té její prázdné postele už jí nepustím, ještě by mi tam nastydla.

*

Orochimaru-sama byl pro mě vždycky vším, ale teď tu byl i Sasuke. Jsem bezradná, nevím co se děje, ale Sasukeho miluju, teď to vím jistě. Budu si mezi nimi muset vybrat, a co pak? Nechci si vybírat, jsem hamoun.

*

Jak jsem k sobě mohl pustit ty pocity? Rodinu jsem ztratil, bratr mě zradil, ostatní jsou mrtví. Přátele jsem opustil, Sakuru, Kakashiho-sensei, i Naruta, mého nejlepšího přítele. Kvůli pomstě. Tak proč mi na ní teď vůbec nezáleží, proč mi teď záleží jen na ní, na Kimi. Nesmím nic cítit, jen nenávist, abych ho mohl zabít, abych mohl zabít svého bratra. Ne, na bratrovi už nezáleží, ať si dělá, co chce. Chci ji, chci Kimi, chci ji slyšet sténat své jméno, ale chci i něco víc. Chci se ráno budit s ní u boku, chci se s ní bavit, chci o ní všechno vědět, chci ji, jsem hamoun.

*

Ráno s hlavou v záchodě, už zase. Vyzvracím poslední žaludeční šťávy a opřu se o studené kachličky, tak je to jisté, jsem těhotná. Teď je to buď Sasuke a dítě, nebo Orochimaru, dotknu se svého břicha, stále je ploché, ale vím, že tohodle se nemůžu jen tak vzdát, Orochimaru to bez nás bude muset zvládnout. Navíc chci Sasukeho, jsem sobec a opustím toho, kdo mi dal všechno, ale já ho miluju, stejně jako naše dítě. Zvednu se, musím mu to jít říct.

Jdu za ním, chci běžet, ale ovládnu se, hlavně klid, jen klid, jestli přitáhnu pozornost- ne, tuhle myšlenku raději ani nechci dokončit. Zrychleně dýchám. Jsem tu, zaklepu, vejdu dovnitř a zhroutím se hned za dveřmi.

„Co se děje, Kimi?“

„J-já já-“

Přejde ke mně a obejme mě, „jen klid, uklidni se.“

Položím mu hlavu na rameno a vdechuji jeho vůni, je to uklidňující. „Jsem těhotná.“

Sasukeho objetí trochu ztuhne, ale nepustí mě. „Musíme utéct,“ prohlásí bez jediného zaváhání.

„Já vím.“

„Dobrá, dnes večer, řeknu Orochimarovi, že si chceme, já nevím, třeba ulovit večeři králíka, nebo tak něco…“

„Dobře.“

„Buď připravená, nesmíš si toho s sebou vzít moc.“

„Jasně, já vím.“

„A teď už radši běž, nebo to bude podezřelé.“

*

Řekl jsem Kimi, že Orochimara převezu, ale je to moc riskantní, Kimi se nesmí nic stát, musím to udělat jinak. Přejedu bříškem prstu po ostří katany, je krásně ostrá. Vydám se směrem k jeho pracovně, tam by v tuhle dobu měl být, zaklepu a otevřu. Po hodině vyjdu s teď už čistou katanou zase ven. Snažím se působit lhostejně, teď ještě, aby se to neprovalilo.

*

Zatím šlo všechno jako na drátku, byli jsme už dva kilometry od Orochimarova úkrytu. Chytnu ji za ruku, „pojď, teď už můžeme běžet,“ rozeběhnu se a Kimi se mnou, uběhli jsme pět kilometrů a pořád nic, skvěle. Po dalších třech už Kimi nemůže. Do háje, zapomněl jsem, že je těhotná. Přes všechny její protesty ji zvednu do náručí, nevím, kam běžím, hlavně hodně daleko od toho místa. Jsme ticho.

„Víš, že tě miluju?“

„Já tě taky miluju,“ a v tu chvíli vím, že je to pravda. Musím jí to říct, nemůžu před ní mít tak velké tajemství, choulí se mi v náručí s takovou důvěrou, možná ji teď ztratím, ale nechci s ní žít ve lži. „Nejdřív si byla úkol, Orochimaru chtěl vědět, jak na sebe budou reagovat naše kekkei genkai, musel jsem souhlasit, ale pak, když jsem tě viděl jako dívku, byla jsi tak krásná a pak jsem si uvědomil, že tě miluju a ty jsi otěhotněla, nemohl jsem naše dítě nechat tomu,“ zbrzdím všechny sprosté přídomky, které se mi derou na jazyk, „tomu nukeninovi.“

V očích se jí objeví záblesk bolesti, ale pak se ke mně přitiskne pevněji, „To už je minulost.“

„A ještě jedna věc,“ polknu. „Já, zabil jsem ho, zabil jsem Orochimara, nenechal by nás utéct a pro tebe by znamenal příliš velké riziko.

„Dobrá,“ bere to naprosto s klidem, k nepochopení. „Kam míříme?“

„Já nevím,“ a najednou stojíme před branou Konohy. Zarazím se, můžu po tom všem pořád dovnitř?

(Ero-)Jass

Druhá část