Jak vidíte, chemie pořád vzdoruje, chudák Tsume, co jsem jí to provedla...
Matka se vrátila domů až k ránu, jediná výhoda byla, že
už vystřízlivěla. „Mami!“
„Ohayo, Hana-chan.“
„Proč jsi nepřišla dřív?“
„To je pro tak malou holčičku moc složité,“ cvrkne mě do
nosu. „Maminka je unavená, Hano, jdu si lehnout.“
Byli mi čtyři.
*
Maminka je těhotná, budu mít sestřičku, nebo bratříčka. „Mami?
Jak to, že nemáme tatínka, Shikamaru-chan říkal, že musím mít maminku i
tatínka.“
„Toho si nevšímej, my žádného tatínka nepotřebujeme.“
*
Mám bratříčka, jmenuje se Kiba, je tak maličký, máma je asi
dva týdny doma, ale pořád spí. Pak jde do hospody. Kiba pláče, zpívám mu.
*
Kiba vyrostl, už mě tolik nepotřebuje, ale pořád je to můj
malý bratr.
*
Podivné setkání s Kohanou a Ino, mám je ráda, přes to,
že vím, kdo jsou, že i přes mamčino pití stojí na společenském žebříčku níž než
mi, budeme dobré přítelkyně. Bolest v Kohaniných očích je ubíjející a když
pak mizí, jsem šťastná.
*
Někdo si zřejmě myslí, že mám nadání na práci s dětmi,
mám dobré vzdělání a tak jsem se stala princezninou guvernantkou. Hanabi je
roztomilé dítě, sice trošku rozmazlené, ale co byste od princezny čekali? Mám
ji ráda. Je mi 23.
Jass
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za komentář :D Alespoň doufám, že je za co děkovat... Ale jak mi nedávno někdo řekl, vždycky je za co děkovat, takže díky!