Sakura odkvétá

Tohle jsou střípky z Kohaniny minulosti, je tam jedna část, kterou nedoporučuju číst jedincům mladším 15 let (pokud nejsou stejný prasata jako já...), pak neříkejte, že jsem vás nevarovala. Celá povídka se odehrává ve sterém Japonsku, čas nechám neurčený :D (Nečekejte žádné historické přesnosti, jen jsem to chtěla zasadit do takového prostředí...). Nakreslila jsem několik obrázků, které vám sem přidám, ale ještě musím přijít na to, jak se ten náš rámovitej skener používá... Anebo to oskenuju ve škole...
POZNÁMKY
Kohana - zanamená malá květina
Hana-květina
Kumi-zapletený cop (Kumi-chan-copánek)
Mami - pravá krása
Satsuki-měsíc

Máma mi češe vlasy. Už jsou docela dlouhé, až po ramena. Jsou růžové, stejně jako její. Ano, určitě byli růžové. Zpívá si, uklidňuje mě to. Slovům nerozumím, ale ta melodie je překrásná. Je mi pět, tohle je to jediné, co si z maminky pamatuju, tu píseň a vlasy a to, jak mi říkávala Kumi-chan.

 *

„Kde je maminka?“

„Támhle nahoře, na obláčku,“ ukazuje tatínek na nebe. „Kouká se na nás a dává pozor, aby se ti nic nestalo.“

„Ale proč je tam, a ne s námi?“

„To je složité, Kumi-chan.“

Zvednu ruku a zamávám jí, chci, aby se vrátila. Až teď si všimnu, že tatínkovi tečou po tvářích slzy.

„Neplač tatínku, maminka se vrátí,“ skočila jsem mu kolem krku a to už jsme vzlykali oba.

To mi bylo 7.

 *

Je mi 9. Šedá budova, vůbec se mi nelíbí. Tatínek už tu není, takže musím sem. Myslím, že šel za maminkou, aspoň tam není sama. Podívám se na nebe a usměju se. Vejdeme dovnitř, je tu teplo a útulno, takový by měl být domov. Zvenku to tu vypadalo tak studeně. Míří k nám nějaká paní s přísně staženým drdolem, nevypadá moc mile, ale pak se jí podívám do očí, jsou oříškově hnědé a tak teplé, uvědomím si, že ty vrásky kolem úst má od smíchu. Připomíná mi maminku.

„Jak se jmenuješ?“

Pořád na ní koukám a nemůžu ze sebe dostat slovo.

„Dobrá,“ pousměje se, „budu ti říkat Kohana, květinko.“

Po tváři mi steče slza, přistoupí ke mně a setře jí. Zabořím jí hlavu do ramenu, vdechnu její vůni, už nikdy nechci odejít.

 *

„Brzy ti bude čtrnáct, už tu nebudeš moct zůstat.“

„Proč ne, Mami-sama?“ sklopím oči.

„Ví, že tě mám ráda, ale máme tu hrozně moc dětí a všechny jsou mladší než ty, až na Arisu, ale ta nemůže chodit. Potřebujeme místo pro mladší děti, které tohle místo opravdu potřebují. Ty jsi dost stará na to, abys začala pracovat, navíc si dostala pracovní nabídku,“ nervózně po mě loupne očima. „Nebude se ti asi líbit, ale jsi krásná, exotická a nejsi dost silná na to, abys vykonávala opravdovou fyzickou práci.“

„Co je to za práci?“ potřebuju to vědět, mám strach a jsem zvědavá.

„Tvoje vlasy upoutají, vyčníváš-“

„Maminka měla taky takové,“ šeptnu.

„Proto si tě taky Jiraya-sama všiml, když vybíral služebnictvo pro císaře.“

„Cože?“ vykulím oči.

„Ano, slyšela jsi správně, je to výjimečná nabídka, ale ty bys nepatřila k obyčejnému služebnictvu, nemyla bys nádobí, ani neutírala prach, patřila bys jenom císaři, jestli chápeš, jak to myslím.“

Zblednu. „Ano.“

„Jsi ještě mladá, takže by ti pravděpodobně dal nějaký čas, ale budu upřímná, nemáš příliš na výběr.“

Zatnu zuby, „Dobrá, Mami-sama, beru to.“ Rozpláču se a obejmu ji, vzpomenu si na ten první den, je to stejné, pořád nechci odejít, ale musím.

 *

Už jsem tu rok, je mi patnáct. Všude okolo je přepych a mám se vlastně dobře, ale nejsem šťastná. Žiju ve strachu, každý den se bojím, že přijde, mám noční můry a jsem nevyspalá, přesto se ale snažím působit perfektně, vzhled tu hodně znamená. Nachází se tu obrovská škála dívek s různými vlysy, očima i pletí, jen málo jich je obyčejných. Nosíme pět barev šatů, je tu jedna zelená, císařova oblíbenkyně, jmenuje se Chiko a je docela milá, moc ji neznám. Pak následují modřenky, tuším, že je jich pět, ale blíž se znám jen s jednou, jmenuje se Yamanaka Satsuko, má plavé vlasy a nebesky modré oči, rozený anděl, je to má nejlepší přítelkyně. Pak jsou tu oranžové a nakonec růžové. Já nosím bílé šaty, říká se nám neposkvrněné, jsme tři, já jsem nejstarší, zbylé dvě jsou vlastně ještě děti, nedávno oslavily deváté narozeniny, jsou dvojčata, roztomilá dvojčata. Já už vypadám jako žena, vlastně jsem žena. Bojím se, ale poprvé v životě jsem si našla přátele, vlastně spíž sestry. Samozřejmě jsou tu i takové, které nejsou příliš milé, ale zvládám si jich nevšímat.

 *

Stála jsem před toaletním stolkem a rozčesávala si před spaním vlasy, vtom někdo bez lepání rozrazil dveře, už jsem chtěla začít křičet, ale v odrazu v zrcadle jsem poznala, že ve dveřích stojí císař. Ztěžka jsem polkla a sevřela hřeben v ruce. Tak je to tady. Vypadal tak děsivě, vysoký s uhlově černými vlasy, levandulovýma očima a dvakrát starší, než já. Pomalu přešel ke mně a vzal mi z ruky hřeben, očekávala jsem, že ho odloží, ale on místo toho pokračoval v práci, se kterou jsem začala. Zírala jsem do zrcadla, neschopná pohybu, v dlouhé bílé noční košili se šněrováním až ke krku.

„Ty jsi Kohana, že?“

„Jak to víte?“

„Vypadáš jako květinka,“ zručným pohybem mi přejel rukou po krku a všechny vlasy odhrnul na stranu. Hladil mě po krku, až se mi zježily všechny chloupky. Jednou rukou mi stále česal vlasy, ale tou druhou mi bloudil po těle. Hladil mě přes košili po zádech a po břiše. Tlačil se na mě víc a víc, rukama jsem dopadla na toaletní stolek. Tahle pozice se mu zřejmě zamlouvala, protože se ke mně přitiskl ještě víc. Objal mě kolem pasu a přitiskl se ke mně boky, jeho erekce mě tlačila do beder. Levá ruka mu sjela níž, na klíně se mi krátce zastavila, ale rychle pokračovala níž na stehno, kde se snažila dostat pod lem košile. Ani jeho levá ruka nezahálela a postupovala nejkratší cestou vzhůru. Stiskl mi ňadro a pak se přesunul ke šněrování. Spodní ruce se podařilo dostat pod košili, rychlým tahem mi přejel po noze, začal mě laskat na vnitřní straně stehna, byla jsem vlhká, nechtěla jsem. Kousla jsem se do rtu, abych udusila zasténání. Šněrování bylo pryč a on mi razantně stáhnul košili přes ramena, donutil mě zaklonit hlavu, takže jsem jí měla položenou u něj na rameni, zajel mi rukou do zbytku výstřihu, jen hladil, provokoval. Stisknul mi ňadro a ve stejnou dobu se dotkl toho vlhkého místa tam dole. Zasténala jsem, možná se mi to jenom zdálo, ale v tu chvíli jako bych slyšela uchechtnutí.

„Tak mladá,“ šeptl a zajel do mě prstem.

Znovu jsem zasténala.

„Tak krásná,“ posunul se ještě hlouběji a začal prstem jemně kroužit.

Opřela jsem se o něj plnou vahou, nechápu, jak dokázal dělat rukama najednou tak rozdílné pohyby, obě jeho ruce byly velice aktivní a já už se přestala nutit k tišení vzdechů. „Víc,“ šeptla jsem. Přesně tohle zřejmě chtěl, přetočil si mě v náruči a vyhrnul mi košili nad boky a hrubě mě přitiskl ke stolku.

Klepajícíma rukama jsem mu rozepla vrchní knoflík.

Sklonil se a políbil mě na dolíček mezi klíčními kostmi. Odsunula jsem nohy od sebe, potřebovala jsem ho tam cítit, to tepající vlhko bylo k nevydržení. Přisunul se blíž. Rozepla jsem další knoflíček. Vytáhl mi košili až nad ňadra, jedno vzal do pusy a druhé začal zpracovávat rukou. Rychle jsem rozepla zbylé knoflíčky. Odtrhl ode mě ústa a prudce mi přetáhl košili přes hlavu, vysadil mě na toaletní stolek, většina věcí spadla, ale to ho zřejmě nezajímalo. Odtáhl se a mě byla najednou hrozná zima, podívala jsem se na něj, snažil se sklepat kalhoty, už byly dole. Položil mi ruce nad kolena a rozhodným tahem je odtáhl co nejdál od sebe. „Vždycky mě zajímalo, jestli jsi růžová i tam dole,“ prohlásil, udělal krok a vstoupil do mě. Bolelo to, tak moc to bolelo, pohnul se ve mně a znovu. Stále rychleji. Sténala jsem. Další příraz, stolek se třásl. Rychleji, stále rychleji. Vzdychal moje jméno. A znovu. Poslední příraz. „Kohano!“ zasténal a vyvrcholil.

Jako by tím pošpinil jméno, které mi dala Mami-sama, byla pro mě jako druhá matka, ale to už je pryč, pravděpodobně už jí nikdy neuvidím. Políbila jsem ho do vlasů, myslela jsem, že už odejde, ale zřejmě ještě neměl dost.

Sundal mě z toaletního stolku a tlačil mě směrem k posteli, couvala jsem, dokud jsem stehny nenarazila na postel. Strčil mě do hrudi a já spadla zády na postel. Vylezl za mnou a usadil se mi na boky. Chytil mě za zápěstí a držel mi je za hlavou a všechno začalo znovu, dotýkal se mě, dokud jsem znovu nebyla vzdychající troska. Zvedl se ze mě a přetočil mě na břicho, sklouznul z postele, chytil mě za kotníky a přitáhl si mě blíž, rukama mi přejel přes celou délku nohou, chvíli se zdržel na zadku, ale nakonec mě pevně chytil za boky a vstoupil do mě. Už to nebolelo tolik jako poprvé, objala jsem polštář a zabořila do něj obličej. Když skončil, zhroutil se na mě, ale za chvíli začal znovu. Celou noc si mě hrubě bral, o počtu jsem ztratila představu. Odešel až k ránu, nechal mě tam, celou rozlámanou a bolavou. Přetáhla jsem přes sebe peřinu a šla spát, na víc jsem neměla energii.

 *

Ráno mi před postelí ležel balíček, no jistě, docela jsem na to zapomněla, to je yukata, která určí, do které barvy patřím. Třesou se mi prsty, rozvazuji provázek. Yukata je zabalená v hedvábném papíru, se zašustěním spadne na zem, s otevřenou pusou na ní zírám, je zelená. Nechápu, jak jsem se dostala na úroveň Chiko, ona je tak krásná a já jsem jen jiná. Nemá cenu nad tím uvažovat, usoudila jsem nakonec, natáhla jsem si novou yukatu a vyrazila na snídani.

 *

Chodí za mnou teď každý večer, asi to souvisí s tím, že císařovna konečně znovu otěhotněla, po posledním potratu si mysleli, že už to nepůjde, asi jen chce cítit život, chce doufat, že má jejich královské dítě naději. Už ani nevím, kolikrát mě měl, ani kolika způsoby, zůstává dlouho a já jsem ráno vždycky vyčerpaná. Ani mě nepřekvapilo, že jsem těhotná, císař přestal chodit, to mi ke štěstí stačilo, měsíc po mě otěhotněla Satsuki. Konečně se cítím celá, předtím jsem nic neměla, ale teď mám tohle dítě, miluju ho a to o něm vím teprve měsíc. Přejedu si rukou po břiše.

 *

V rukách chovám miminko, je to holčička, je tak maličká. Děti většinou mívají modré oči, ale ona je má zelené, stejně jako já. Sakura, budu jí říkat Sakura.

 *

Sakura se batolila po pokoji, už jí byli 2 roky. Při chůzi před sebou posunovala židli, aby nespadla. Císaře neviděla déle než rok, když se Sakura narodila, přišel se na ni podívat, ale teď už ho zřejmě nezajímala, Kohaně to tak vyhovovalo. Satsuki byla znovu těhotná, její holčička Ino byla stejně stará jako Sakura. Kohana ji milovala jako svoji vlastní. Po paláci se teď také batolí jedno dítě, uvědomila si Kohana, naše princezna, Hinata, první dítě císařovny Ori, které přežilo, byla ráda.

 *

Satsuki byla mrtvá a její nenarozené dítě taky. Zemřela, když se je snažila přivést na svět. Šla do její komnaty a přinesla plačící Ino k sobě, teď bude mít dvě dcery. Po tvářích jí tekly slzy. Bylo jí 19.

 *

Sakura a Ino se honí po jejím pokoji, jedna blonďatá, druhá růžová hříva, jsou jim čtyři. Češe je a brouká si u toho, nezná slova, ale ta melodie, to je maminčina písnička, uvědomím si, myslela jsem, že už jsem ji zapomněla. Císař pořád nikde a Kohana je šťastná.

 *

Je nemocná, její růžová holčička je nemocná. Kohana vůbec nespala, chladila jí čelo ledovými obklady. Lékař si nevěděl rady. Ino byla zmatená, nechápala, proč si s ní její sestřička nechce hrát, choulila se jí v klíně. Měla strach, tak moc se nebála nikdy v životě, ani tehdy, když čekala na císaře, tohle bylo tisíckrát horší. Nechtěla ji ztratit, nechtěla ztratit svoji růžovou holčičku.

 *

Už tu není, moje růžové sluníčko mě opustilo, odešla nahoru za mojí maminkou. Ležím v trávě a koukám se nahoru, jestli neuvidím růžový záblesk. Zvednu ruku a zamávám. „Postarej se mi o ni, maminko,“ šeptunu.

„Kde je Sakura, mami?“

„Támhle na obláčku, kouká se na nás.“

„A proč nepřijde dolů, za námi?“

„To je moc složité, Ino-chan.“ Až teď si uvědomím, že jsem použila slova mého tatínka, taky mi chybí, po tvářích mi ztékají slzy. Ino mě obejme.

Několikrát přišel Hiashi, ale moje pasivita ho zřejmě unavila, nejdříve to zkoušel každý večer, ale nakonec přestává, nevadí mi to, zůstávám jen kvůli Ino, jen kvůli ní. Je mi 21.

 *

Nosím masku, masku štěstí, kvůli Ino, jen kvůli ní. Moje Zlatovláska přišla o sestru, já o dceru, má to stejně těžké jako já, nemůžu ji teď opustit. Mám pocit, že se topím a Hiashi už nechodí.

 *

Ino běhá po zahradě, sedím na lavičce a pozoruju ji. Zmizí mi mezi stromy, ale já nemám strach, vím, že se za chvíli objeví. Běží zpátky a táhne za sebou asi 17-ti leté děvče.

„Mami! Mami! Našla jsem si kamarádku.“

„To jsem ráda,“ donutím se k úsměvu. „Jak se jmenuješ?“

„Inuzuka Hana.“

Začnu se smát, po dlouhé době se konečně začnu od srdce smát, není to zas až tak vtipné, ale představa, že ona se jmenuje Hana, zatímco já Kohana mi přijde směšná. Kohana by měla být ona.

„Já se jmenuju Kohana,“ na Ko dám důraz, „ale říkej mi Kumi.“ Už nechci být Kohana, Kohana je děvka, nespočetněkrát znásilněná děvka, Kohana je jméno, které sténal on, nechci ho, Kohana musela pohřbít svou malou dceru. Kumi je dívka, které matka česala vlasy, Kumi je šťastná a nevinná. Odteď budu Kumi a budu šťastná, strčím minulost do šuplíku.

Dívka se pousměje, už chápe můj smích.

Usměju se na ni zpět, myslela jsem, že si to nechám pro sebe, ale po dlouhé chvíli jsem aspoň trochu šťastná. „Děkuju, pomohla si mi.“

„A čím, prosím vás?“

„Rozesmála jsi mě a díky tobě jsem si uvědomila, že tam uvnitř ještě zůstala malá Kumi, od smrti svojí dcery jsem se neusmála.“

Zmateně se podívá na Ino, „ale vždyť-“

„Ino je dcera mojí nejlepší přítelkyně, která zemřela před více než třemi lety, je jako moje vlastní.“

„Je mi to líto,“ obejme mě a já si v tu chvíli uvědomím, že přesně tohle jsem potřebovala, rozpláču se jí na rameni, už zase. Po chvíli zvednu obličej a otřu si nos. Asi se nechceš přátelit s konkubínou, co?“

„A co pak bych tě mohla nechat samotnou?“

Usměju se a sednu si na lavičku, zaplaví mě vděčnost, konečně nebudu sama. Chiko je sice docela dobrá přítelkyně, ale ona se stará o nás všechny a navíc je jí už okolo 35.

Hana si hraje s Ino, s dětmi to opravdu umí, Sakuře by se líbila.

 *

Vztah s Hanou se prohlubuje, brzy jsou z nás nejlepší přítelkyně, Ino roste, rozhodla se, že bude léčitelkou, a i když jsem to považovala za nemožné, Hiashi svoluje, je to přece i jeho dcera, jsem šťastná, opravdu šťastná.

Vím, že Sakuřina matka vypadá v Narutu úplně jinak atd. ale taková postava by se mi sem nehodila a prostě jsem stvořila Kohanu, smiřte se s tím... Sakra, já jsem takovej sadista...

Jass