Strom

Po dlouhém boji sama se sebou, jsem se nakonec rozhodla sem tuhle povídku dát, není moc dobrá a napsala jsem ji už před nějakou dobou. Ale teď není inspirace, tak jsem ji trochu upravila a výsledek můžete posoudit samy. Je to depresivní a ta úvaha o stromu... občas si představuju, že jsem strom, tak nějak jsem to chtěla popsat, úplně se to nepovedlo, ale... no to je fuk. :)

Vánek ve tváři, na zavřených víčkách i semknutých rtech. Cítím jeho vůni, vůni větru. Závan větru. Přišel postupně, jako přílivová vlna. Vlásek, pramínek, dva, pramen, vlasy vlající ve větru. Silnější záchvěv. Škubnutí vlasy. Klid. Cítím se jako strom. Ale moje vlasy nevydávají tak krásné zvuky jako šumění listů ve větru. Osamělí strom. Strom na kraji srázu. Strom s výhledem na les a přesto osamocený. Jsem tu sama, já  a vítr. Hladí mě po tvářích, suší slzy, tiší bolest. Můj nejlepší přítel. Chodím sem za ním. Vždycky se vrátím domů, ale dnes... Nechci. Zpět do světa sešněrovaného pravidly. Zpět k otci. Zpět ke klanu. Já tm nechci. Nechci tam! "Nechci zpátky," šeptnu. Ne, nejsem strom. Stromy jsou silné, já ne. Nemám právo být strom. Nemám právo být Hyuuga. Nejsem Nikdo. Nikdo. Podvám se dolů, Konoha, můj domov. Bylo by tak snadné udělat ten jeden krok, bylo by tak snadné jít domů. Stojím tu, na úplném okraji a přesto nemůžu. Musím chránit svoji vesnici a lidi v ní. Musím být silná. Pro něj. Pro všechny. On by to chtěl. Usmála jsem se a rozhodně se otočila ke srázu zády. Já se nikdy nevzdám. Tohle mě naučil, znělo mi hlavou. Tohle mi zůstalo. Tohle mi nikdo nevezme. Tak moc chtěl na téhle skále být. Stal se hrdinou a pak nás opustil. Mě opustil. "Jmenuju se Uzumaki Naruto, zapamatuj si to, jednou se stanu hokagem." Zní mi to v uších. Nedokázal jsi to. dokážu to pro tebe, pro nás. Narovnám se a pohlednu dolů. "Jmenuji se Hinata Hyuuga a stanu se hokogem!"
"Dattebayo," šeptnu.
Obrázek k povídce
Je to krátké, hloupé a o ničem, ale asi lepší než nic...

Jass